fbpx
Jak jsem ve centru Pestalozziho zažila tak málo, že to skoro nebylo na článek

Jak jsem ve centru Pestalozziho zažila tak málo, že to skoro nebylo na článek

Když se povede večer a slunce svítí tím svým zlatým způsobem, je cesta vlakem ten snad nejhezčí zážitek, co může být. Stojím v uličce u kupéček, neustále se kolem mě někdo souká, a jsem naprosto upocenej a vyčerpanej výletník. Alfí mi spí v nosítku a já jsem šťastná, že zabrala, a tak si radši ani nejdu sednout, aby se mi neprobudila. Je z celodenního cestování, natáčení a poznávání lidí úplně vyřízený miminečko.

Jsem na ni pyšná, jak to zvládla a dívám se unaveně na ubíhající cestu za oknem. Myslím na děti, které jsem dnes potkala v poradenském centru J.J. Pestalozziho pro mládež. Předtím se mi zdálo, že čím menší děti člověk potká, tím dojemnější se mu zdá fakt, že tráví život v ústavech. Těm dnešním bylo patnáct, sedmnáct, i osmnáct, a já mám úplně stejný pocit, že bych chtěla vzít jejich tvář do dlaní a podívat se jim do očí – vidět, co všechno zažily a doufat, že je čeká krásnej život. A věk v tom nehraje žádnou roli.

Byly to dneska tak nesmírně milý oči. Sympatické tváře, odvážné pohledy, puberťácký pošťuchování, vážný přikyvování, zvědavý pokukování. Na čem člověk pozná, že některé z nich strávily dost času ve výchovných ústavech, čili pasťácích? Vůbec na ničem.

Do centra J.J. Pestalozziho se děti z dětských domovů hlásí samy. Když pocítí, že by chtěly, aby je někdo vedl a pomáhal jim v řešení životních situací (ať už je to vztah k původní rodině, nebo třeba jen znalost, jak jít vyřídit něco na úřadě). Možná i proto jsou to děti tak báječné: i mezi dospělými je vám vždycky líp mezi těmi, co uznají, že by potřebovali pomoct, co se snaží své problémy řešit a svůj život uchopit pevně do rukou.

Sedím mezi nimi v kroužku na pohovce a točí nás kamery, protože hlavní cíl dnešního sezení je natočit reportáž pro českou televizi: centru J.J. Pestalozziho v Chrudimi totiž pomáhá Kuře a já jsem sem dnes přijela jako jeho patronka. Vždycky, když se kamera na chvíli vypne, všichni si odechnou a svěřují se sobě navzájem, jak je to nervující. Kluk Pavel, co dostával před chvílí tiché záchvaty smíchu teď ukazuje ostatním, jak se mu třesou ruce, lektorka Bára se svěřuje, že má knedlík v krku, a každý sebou vždycky cukne, když se na něj otočí chlápek s kamerou na rameni. To mi teprve dojde, že já jediná to nevnímám a jsem nervózní spíš z toho, aby mě děti tak nějak vzaly.

Kamery to všechno trochu kazí. Někdo něco vyhrkne, včetně mě, a z režie zní hned pokyn: to bylo dobrý, řekni nám to ještě jednou na kameru! A člověk se to snaží říct znovu – vždycky samozřejmě hůř! Vlastně bych to tady chtěla zažít bez natáčení reportáže. Když mám volnou chvilku, odbíhám vedle do kanceláří, kde děda Pepa hlídá Alfrédku. Nadšeně se raduje, že holka leze z místnosti do místnosti po kobercích. Jak je šikovná! Raduju se z toho taky, opusinkuju holčičku a jdu zpátky k dalšímu úkolu, který nás dnes společně čeká.

Na začátku jsme si vybrali kartičku s obrázkem tučňáka, kterou jsme vyjádřili, jak se dnes cítíme. Dozvěděla jsem se díky tomu, že jsou tady kolem mě jsou tučňáci, co dneska připluli na veselé kře a těší se, co zažijí. Taky tučňáci, co vědí, že tahle parta tučňáků je vždycky udrží na šále, kdyby padali do propasti. Je tu pár tučňáků, schoulených v jeskyni, protože jsou nervózní z tučňáčí televize, a dokonce jeden, co utíká před obří valící se sněhovou koulí.

„Proč sis vybral tuhle kartu?“ ptá se lektor Tomáš.

Mlčenlivý Andrej se dívá na ruce a řekne: “Protože když budu utíkat….“znovu se odmlčí a hledá slova: “tak jenom tak – snad se ty průsery…..na mě….“ nedořekne myšlenku, jen naštvaně mávne rukou a zůstane potichu. Radim, lektor, co sedí vedle něj, ho poplácá po rameni a myslím, že všichni jsme v tu chvíli moc rádi, že je upřímný a že tu s námi je.

Já si vybírám tučňáka, který je bokem od skupinky ostatních semknutých tučňáků a všichni ho pozorují. Cítím se jako tučňák, co nezapadá. Lektor Radim mě ale uzemní tím, že si vybere kartu, kde jede kolem tučňáků na kře růžový zajíc a mile řekne, že to jsem já, a že se na mě dneska těšil. Jasně, koukám se na toho milého zajíčka. Tohle jsem tady přesně já – do mrazivé země statečných tučňáků přijel televizní zajíček Zaza. Znovu mi tím připomene, jak moc chci psát mínus mámu. Třeba proto, aby ten zájem o děti z ústavů nebyl hodinový a a povrchní. Aby sem nejezdili televizní zajíčci na chvilku, a nevyprávěli pak do televize, jak to s nima na pohnulo. Z celého tučňáčího srdce si přeju, aby všechny jejich příběhy začaly být pro ostatní skutečné.

Tak skutečné, jako pohled krátkovlasé Kristýny, proti které jsem se na začátku posadila a který pro mě byl snad nejsilnějším zážitkem celého tohoto dne. Šibalský a milý pohled, tak nesmírně vítající, rozesmátý, tak upovídaný, že by snad mohl mlčky napsat povídku. Nevím, jak jinak vyjádřit tvé přivítání očima, Kristýnko.

Teď půjde k tabuli Svatava, vysoká holka, větší než já, kterou byste nejradši pomuchlali jako myšku, a bude zapisovat plusy a mínusy života v dětském domově a také plusy a mínusy života v rodině. Teď to teprve začne být zajímavé – ve vzduchu to jiskří skrytými emocemi, když lektoři chytře donutí účastníky přemýšlet na výhodami toho, být v dětském domově – a také nevýhodami života v rodině. Nevýhodami, které právě tyto děti znají nejlépe: nedostatek řádu, špatné vzory, špatné rodinné vztahy, ohrožení….

Dívám se po ostatních, když debatují, jaké to může být v rodinách a jaké to je v ústavech: cítím, jak srovnávají své zážitky, představy, touhy, strachy….

Jo.

Tohle je ta chvíle, kdy zahlédnu v některých tvářích tu křehkost. Třeba v té Terčiné, kterou rámují krásně zapletené světle růžové vlasy.  Vím, že stejně jako všichni sedmnáctiletí světa  jsou to tak čerstvě vylíhnutí dospělí, že jsou to spíš ještě přerostlé děti. Tak snad se na mě nebudou zlobit, že o nich v celém článku mluvím jako o dětech.

Chce se po mně, abych za chvíli řekla (kvůli kameře) nějakou výhodu života v rodině. Jsem z toho ve stresu. Je mi trapně při představě, že bych měla vyslovit třeba „prostě mít rodiče“ nebo „jistota“, „zázemí“. Je mi trapně proto, že jsem o tom, ještě nikdy nepřemýšlela. Mít rodiče pro mě jako pro dítě nikdy nebyla žádná výhoda, byla to pro mě vždycky samozřejmost. To proto teď přemýšlím a stydím se. (Stejně je jedno, co řekneš, růžový zajíčku.)

Nakonec si vyberu odpověď „vím, po kom jsem“. Několik očí se na mě rozesmátě podívá a sympatickému Markovi, co má rád truhlařinu, ujede překvapené: „No jo!!“ Malinko mě až zamrazí: jak zvláštní musí být život, kdy svoje vlastnosti nevnímáte jako poslední článek celého řetězu a nevidíte své slabosti ve svých předchůdcích? Není zrovna tohle definice slova „sám“?

O přestávce vezmu Alfí mezi holky i kluky do malé kuchyňky a všichni ji obdivují. Dám ji pochovat Erice, co má dokonale nakreslenou černou linku nad očima a Alfí je u Eriky naprosto spokojená. I lektoři se diví, jak to sedmnáctileté Erice s miminkem jde.

„Teda ty jsi úžasná, úplně suverénní!“ vyhrkne lektorka Pája, ale vzápětí vyděšeně dodá: „Ale sama máš ještě dost času, myslim!!“  a všichni tři zbylí lektoři vybuchnou smíchy.

Lektoři jsou pro zdejší děti takoví kámoši. Každý z nich je povahou  „právě ten vedoucí, kterýho na táboře chcete mít.“ Nebojí se s dětmi vtipkovat, a to nijak zastydle, a to se mi moc líbí.

Ve vlaku po cestě domů se opravdu trochu cítím, jako bych odjížděla z tábora. Je mi jasné, že chci víc. Víc se s nimi poznat, víc o nich napsat. Slibuju si, že až bude Alfí větší, znova přijedu a na dýl, a že na celovíkendový seminář teď v květnu pošlu nějakou z redaktorek a sním o tom, že by za námi děti přijely na den dětí do Prahy a my s holkama z redakce bychom jim ukázaly nejhezčí místa Prahy.

Jestli jsou děti v ústavech tučňáci, co prožili celý život na velkých zasněžených pláních a musely se držet v houfu, aby jim bylo teplo, nechci, abychom my z redakce byli jenom turisti v péřovkách, co znuděně vyfotí pár obrázků, aby byli zajímaví. Novinařina je ale z podstaty taková: z dálky, v rychlosti klouzat po povrchu a nikde se moc nezdržet.

Když přijíždíme do Prahy a moje eskymácká holčička mi leží na rukou a spinká, slibuju sobě, a i všem dětem z ústavů: Povrchního zájmu a instantního soucitu mají celý život dost. Před námi teď leží jiná výzva.

Vzít jejich tváře do rukou a opravdu je poznat. Všechny, do posledního tučňáka.

PEREX:

Marie vyrazila do Chrudimi, kam dochází téměř dospělé děti z ústavů nechat si poradit s obyčejnými životními situacemi. Reportáž přinese příští pondělí:  O tom, jak se všichni třásli z televizních kamer, jak musela přede všemi odpovědět na otázku, jaké je to vyrůstat v rodině, o Terce, Kristýně, Svatavě, Erice, Pavlovi, Andrejovi a Markovi, kteří ji znali z televize. O tom, proč jsou děti z ústavů jako tučňáci, žijící na plovoucích krách. A proč je ona sama mezi nimi jako růžový zajíček.

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *