fbpx
Adopce by měla být oslavována stejně jako narozeniny, promoce a svatba

Adopce by měla být oslavována stejně jako narozeniny, promoce a svatba

Autorka je argentinská spisovatelka a rodinná psycholožka

Úryvek je z knihy Mateřství a setkání ženy s jejím stínem, děkujeme autorce za svolení jej publikovat

Adoptivní rodiče po svých adoptovaných dětech velmi toužili a těšili se na ně, velice je milují a hýčkají. Někteří rodiče však mají pocit, že je před handicapem, který si co by adoptované děti s sebou nesou, musí “chránit” a obávají se, že budou ve školním prostředí či ve společnosti trpět nějakým druhem diskriminace.
Chci se proto na tomto místě s vámi podělit o osobní zkušenost s výjimečnou duchovní silou a odolnosti těchto dětí, které velmi usilovně hledají své rodiče. Mnozí adoptivní rodiče přiznávají, že když se setkali se svým adoptivním dítětem, měli těžko sdělitelný, ale zároveň zřetelný pocit, že pouze odpověděli na jeho zcela konkrétní osobní zavolání, a když se dostavili vedení jeho znameními, ujistili se, že byli naladěni na stejnou vlnu ještě předtím, než došlo k vlastnímu setkání. Mám dojem, že jsou tyto děti obzvlášť zdatné a mají sílu a odhodlání čelit protivenstvím. Zdá se mi, že tyto vlastnosti jim propůjčují jaké si světlo, které většina lidí nevnímá, a poskytují jim také moc, o níž ostatní nemají ani tušení.


Tato “ setkání” si proto zaslouží, abychom je co nejradostnější oslavovali, neboť k nim došlo nejen díky touze rodičů někoho milovat a pečovat o něj, ale především díky naléhavému volání dítěte, které k sobě rodiče nějakým způsobem přivolalo. Je to něco, co je třeba ocenit a o co je třeba se podělit, s čím je třeba se všem “pochlubit” Jako s události, která si zaslouží, abychom ji veřejně oslavili, podobně jako zásnuby, sňatky, narození, stěhování do nového domu, udělení diplomu a jiné úspěchy, neboť ty se také neskrývají a nemluví se o nich šeptem. Oslavujeme tu něco nádherného, je to cosi jako zázrak a důkaz lidské zdatnosti.


Je v tom všem cosi kouzelného: přání mít dítě, možnost nalézt ho a pocit, že vesmír se řídí předem daným záměrem a sotva se něco děje náhodně. Když poprvé spatříme dítě, z nějž učiníme svého potomka, jsme si jistí, že přihlížíme tanci skřítků, kteří radosti slaví asi smíchem zpívají: “Již se to stalo, dokázali jsme to.” Neviditelné síly nastrojily vše tak, aby došlo k zázraku. A znás se stávají hrdinové z pohádky a dítě je vítáno květinami a girlandami. Z dospělých se stávají rodiče a dny a noci se prosvětlují provázeny bděním andělů.


Příběhy adopci dětí, tak jak je líčí sami rodiče, jsou si navzájem až neuvěřitelně podobné. Vždy velmi podrobně popisují své vzpomínky na klíčové okamžiky pár minut předtím, než se se svým děťátkem setkali poprvé. Vybavuji si vůně, slova, podpis a razítko otištěné na papíře, který stvrzuje platnost adopce, osobu, která jim dítě přidala, sladký pláč a příchod domů.


Oči rodičů září při vzpomínce na každou podrobnost, která se jim vryla do paměti, a jsou vděční králům a mágům kteří byly nápomocni při podzemním a srdcervoucím putování až k vlastnímu setkání s milovaným dítětem.


Energie nutná k tomu, aby žena zatoužila, hledala a našla dítě, o něž by mohla pečovat, vybírá z tajemné karetní hry, jež se rozehrává v neviditelném světě ženských duší, ty se v tu chvíli neřídí zákonitostmi hmotného světa, povznáší se nad rozum, jsou schopni překonat všechna moře, proniknout do oblastí, které nejsou vyznačené na žádných oficiálních mapách, až nakonec skončí s dítětem v náručí a opatrování mužem či, je-li to nutné, ochraňován i silami mezi nebem a zemí.


Je třeba, aby tato živoucí energie vyhlásila do všech světových stran triumf tohoto setkání a naše společnost by měla adopce všech těchto dětí oslavovat a vyzdvihovat jejich zdatnosti a mimořádnou vynalézavost. 


Ambivalentní postoji skrývání a zároveň jistého poodhalování je typický pro společnost, která usiluje o modernizaci, ale zároveň v ní stále přetrvávají středověké předsudky a pokrytectví.


Předstíráme, že jsme šťastní, zatímco máme panický strach z představy že by “někdo” mohl našemu dítěti ublížit tím, že mu bude předhazovat, že je “adoptované”. Místo abychom se uzavírali do své úzkosti, jež nás vyvolává ignorance druhých, je lepší o tom mluvit a dopodrobna vyprávět, pořádat oslavy, zvát ostatní, aby sdíleli naše radost, hovořit o zázraků setkání, vysvětlovat jiným dětem, co znamená adoptovat dítě, podělit se s ostatními rodiči o svou zkušenost, předvádět to vždy jako velkou přednost, vždy, každý den, v každém okamžiku, za všech okolností a všem na očích.


Mluvme o tom konkrétně každý den s naším dítětem již od narození, pokud jsme ho adoptovali jako novorozence. A vyprávějme mu vše, co o něm víme, o jeho biologické matce, úsilí najdu láskyplný domov, o jeho budoucnosti, o tom, jak děti přichází na svět, o štěstí, kterého potkalo, když tuto rodinu nalezlo. Pokud je to starší dítě, řekněme mu vše, co jsme zjistili o jeho životě před naším společným setkáním. A o tom, co nevíme, řekněme:”Nevím, ale můžeme to vypátrat.” Vše co víme – mi i naše děti – nám umožňuje vytvořit si vlastní těžiště, vybudovat emoční systém, společně utkat naše myšlenky a s touto vnitřní jistotu se vydat do světa.


Pak bude mít oporu v pravdě, která bude prostupovat vztahy mezi dospělými a dětmi, mezi přáteli a příbuznými, ve škole a v práci, v sousedství a také s cizími lidmi. A možná se najde někdo, kdo potěšen a povzbuzen naší radosti, najde odvahu k vlastnímu letu a vydá se hledat ono dítě, které ho volá.

A naše dítě bude jednoduše žít svůj život jako každé jiné dítě, bude hledat svou osobní pravdu a bude se přitom moci spolehnout na pravdivost rodičů a jejich niterné přání provázet ho na této cestě. A tomu bude oporou. Vždy našim dětem připomínejme, že mají jednu mimořádnou ctnost: měly sílu nás přivolat a ve svém úsilí toho dosáhnout byly nezdolné. A tuto schopnost budou moci jednoho dne proměnit v intuici a moudrost ve službách jiným, aby také oni nalezli svou vlastní cestu.

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

3 komentáře: “Adopce by měla být oslavována stejně jako narozeniny, promoce a svatba”

  1. Anna napsal:

    Úžasný článek! Neskutečně důležitý…
    Je mi líto, že naše rodina neoslavuje den, kdy jsme si do pěstounské péče vzali naši Barborku. Nikoho z nás to nenapadlo. Ale věřím, že není pozdě to napravit a začít tento den slavit… Zkusím to navrhnout, snad se nápad ujme…
    Přitom pro mě má den, kdy jsem poprvé spatřila svou novou sestřičku, nepopsatelný význam. Pořád si pamatuji místnost, kde jsme si s ní poprvé hráli, vybavuji si, co měla na sobě, jak byla učesaná… Vzpomínám si na neskutečně sympatickou paní vychovatelku, která nám ji v náručí přinesla. Vzpomínám si na pohled mé milované sestřičky. Nikdy nezapomenu na pocity, které se mě zmocnily, když jsem si uvědomila, že tomuto nadpozemsky nádhernému batolátku budu sestrou. Byl to asi můj nejdůležitější okamžik v životě. Ještě teď se mi při této vzpomínce chce brečet. Úplně si pamatuji, jak jsem si říkala: „Opravdu mám takové štěstí? Opravdu nám tato nádherná holčička bude patřit? Opravdu mohu být její sestra?“ Ty vzpomínky, kdy jsem ji poprvé nakrmila, poprvé ji měla v náručí, poprvé ji pohoupala…
    Tyhle vpomínky se mi často při čtení tohoto úžasného blogu vybavují. Děkuju!

    A co se týče toho, aby děti vždy věděly pravdu o sobě, své biologické rodině apod. – s tím nesmírně souhlasím. Barborka ví všechno. Vždy znala pravdu. Byla období, kdy se na svou biologickou matku hodně ptala, a období, kdy nejevila žádný zájem o tomto tématu mluvit. Ale já jako její nejstarší sestra jsem připravená jí na cestě za její pravdou, její minulostí pomoci. Jsem s tím smířená, připadá mi to správné. Rodiče na to dle mého názoru připraveni nejsou. Ale já jsem toho přečetla dost na to, abych věděla, jak moc je to důležité znát své kořeny, vypořádat se s odmítnutím a dojít k pochopení. Třeba i odpuštění?
    Pěstounská péče je to nejlepší a nejpřínosnější v mém životě. Jsem za to rodině vděčná, že se do toho dala. A Barborka je můj život. Je jako moje krev. Ta láska se nedá popsat.

  2. Aneta napsal:

    Milá Aničko,

    líbil se mi článek,ale ještě víc Tvůj komentář. Jak kdybych ho měla číst..
    Moc děkuji za Tvé sdílení.

    Aneta (snad budoucí pestounka)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *