fbpx
Jak jsem přečetla Verču Kašákovou jedním dechem a Alfí mezitím vytahala všechny papíry z šuplíku

Jak jsem přečetla Verču Kašákovou jedním dechem a Alfí mezitím vytahala všechny papíry z šuplíku

Jak se ke mně kniha dostala:

„Tenhle čaj KOMUNIKACE je dost dobrej, co říkáš?“ říká Jana a dolévá mi do hrnku  ve svém dokonale uklizeném a nádherně zařízeném minibytě.

„Jo, jsem zvědavá, jestli nám to pomůže líp komunikovat.“

„Ještě mám čaj PEVNÁ VůLE.“

„Ten by mi nepomoh, to je marný.“

„Dej si sladký.“

„Děkuju, dám! Pozor, Alfí ti vytahuje ubrousky!“

„Ty jsem jí koupila, aby je vytahovala.“

„Ten čaj je senzační. I ta papája v jogurtu.“

„Jak to postupuje s mínus mámou…?“

„Jo, super, chystáme první články, chci to s tebou všechno probrat!“

„Četla jsi tu Kašákovou?“

„Ne.“

„To si přečti, to se ti bude hodit.“

Vstává a ihned mi ji podává do ruky: „Já to měla přečtený za jeden večer.“

„No, s malým miminkem čte člověk knihu zhruba měsíc, ale fajn.“ Pomyslím si a poděkuju.

Odcházím od Jany a ještě netuším, že si v plátěný tašce nesu naprostou bombu. Každý vášnivý čtenář to zná: to šílenství, podobný čerstvýmu zamilování, když narazíte na knihu, od které se nemůžete odtrhnout. Když vám po dvou stránkách dojde, že je to zase tady: to, co se nikdy nedá naplánovat a ani odhadnout, že se stane. Už zase budete číst kdekoli a kdykoli, a váš život se zeslabí a bude vás jen v zadním plánu vyrušovat od čtení.

Od Verčiné zpovědi jsem tohle ale nečekala, přistupovala jsem k ní celkem lhostejně. Musím se k něčemu přiznat: přesto, že tady na webu hlásám, že se o dětech bez rodičů musí číst a psát, stejně, kdykoli je přede mnou tohle téma, objeví se o mě stará známá čtenářská zimnice. Nejde to ovlivnit. Mám pocit, že mě někdo bude vydírat tím, jak se má špatně a já s tím nic nedělám. Mám strach, že mě to vysaje. Rozesmutní. Že bych se mohla o tu beznaděj tak nějak umazat. Vždycky mi vyjede tahle zbabělost. Přečtu si to jindy. Za rok. Nebo nikdy.  

Blbost!

Verča už na prvních stránkách všechny tyhle obavy rozmetá: Svou odzbrojující upřímností, vřelou jako objetí, tvrdou věcností svých vzpomínek na to nejhorší a hlubokou silou svého odpuštění, které nezapomíná přidat do všech zážitků, které ji poznamenaly. Wau! Desetkrát wau! Verča má své vzpomínky srovnané v srdci, prožité, probolené, přijaté, a i když by určitě řekla, že přeháním, je to tak a díky tomu tak nesmírně silné čtivo!

„Všechno dobře skončí, a pokud ne, ještě to není konec.“

Ta věta zaznívá často a bývá to prázdný klišé. Ne od Verči a ne v tomhle příběhu.

Knihu jsem četla nádherný tři dny. Když se vezme v potaz, že Alfí začíná lízt a Marek byl ve Francii, takže jsem ji měla celou dobu na starosti sama, je to neuvěřitelnej ukazatel čtivosti. Ráno mi Alfí spala v šátku a já zmrzlýma prstama obracela stránky. Odpoledne jsem ji pak nechala kramařit papíry a četla dál (Verča a její ochranářský brácha Kája se zrovna začali sžívat s dětským domovem, a tak jsem si nevšimla, že mi Alfí potrhala formulář na Intergram). Pak jsem večer divokým houpáním Alfí uspala (Spi, holčičko spi, mám rozečtenou Kašákovou!!!!) a ve vaně jsem pokračovala ve čtení. To už Verča naznačovala, že jednou se její sny vyplní, ale že k tomu vede ještě dlouhá cesta. Byla jsem připravená se s ní tou cestou prokousat!

Jak podivně dobré bylo číst všechny Veroničiny pocity, jednoduše odhalené na kost. Bylo to tak zvláštní a znovu mi to připomnělo, jak silný je zvyk schovávat před světem všechno, co není dokonalé  a cokoli, co se nám na nás nelíbí, a jak moc jsme si na to za posledních deset let, kdy nás lapilly sociální sítě, zvykli.  

Verča svým vyprávěním složila všechny zbraně. Odhalila zranitelnost dítěte, vyrůstajícího v děcáku, a příběh se nesnaží být ničím víc. A právě proto je.

 Připomíná nám, co všechno máme v sobě schované. Připomíná nám, že v nás napořád bude to malé dítě – my – se vším, co jsme prožili. A že se o ně musíme postarat my sami.

O dětech s dětských domovů se užívá termín, že mají startovní čáru života posunutou hodně dozadu.

Co se týče lásky k životu, Veronika nás všechny, i přesto, že jsme měli veliký náskok, o veliký kus předbíhá.

V tom, jak z veliké temnoty udělala světlo. V tom, co všechno dokázala. V odpuštění. Ve snaze otevřít se a pomáhat.

Verunko, veliký díky, protože člověk vždycky udělá lepší čas, když má za kým běžet.

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

4 komentáře: “Jak jsem přečetla Verču Kašákovou jedním dechem a Alfí mezitím vytahala všechny papíry z šuplíku”

  1. Anna napsal:

    Neskutečně zajímavý a emotivní článek. Děkuji za něj.
    A Adélo Kovářová, píšete úchvatně. Originálně a poutavě. Máte neskutečný talent. Těším se na další Vaše články. 🙂

    • Adéla Kovářová napsal:

      Aničko, mockrát děkuji za tyhle slova! Slovy nedokážu popsat, jak moc si toho vážím! Ale ráda bych zmínila, že bez Denisy a coachy Marušky by takhle zajímavý článek nevznikl, takže tento komentář patří i jim.❤️

  2. ARTep napsal:

    Překrásný dojímavý příběh, hltala jsem každé slovo… více takových šťastných dětí, které nejsou minusmama…😊

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *