fbpx
Jedno červené auto, prosím

Jedno červené auto, prosím


„A na co se jich budeš ptát? Jak dva gayové souvisí s mínus mámou?“ ptali se mě kamarádi, kterým jsem se nadšeně pochlubila, že dělám rozhovor s Honzou Cinou a Petrem Vančurou. „No vždyť přece budou chtít jednou adoptovat dítě. Tak mysli!“ odsekla jsem jim. Na domluvenou schůzku jsem si přinesla otázky týkající se adopce. Hrdá na svou přípravu jsem si je položila před sebe, hned vedle kapučína a zapnutého diktafonu. „Můžeme začít?“ ptám se nervózně. Dva velké laskavé úsměvy mě pobídly k první otázce. „Chtěli byste mít dítě?“ vyhrknu ze sebe. „No já nevím, asi ne.“ odpověděl Honza.

Ouč. Nepozorovaně jsem svoje otázky doslova smetla ze stolu, kopla jsem do sebe zbytek kafe, zkontrolovala diktafon, přičemž ze mě vypadla věta, bez které by se žádný rozhovor už asi neobešel. „Doufám, že to nahrává, heh,“ A pustila se do toho.

A tak nějak vznikl rozhovor o vzorech, principech, předsudcích, toleranci, touze pomoci, přírodě, lásce a cestě ke svému třicetiletému já. Protože, dámy a pánové, s mínus mámou souvisí leccos. Každý názor a pohled na věc se počítá. Moc klukům děkuji za velmi upřímné, inspirativní a moudré odpovědi. Mnohé mě naučily. 

K: Jste spolu 13 let. Většina heterosexuálních často mívají po takové době tendenci posunout svůj vztah dál – vzít se, mít dítě. A vy teď stojíte před stopkou. Dál už to nejde. Bydlíte spolu, naučili jste se spolu žít, komunikovat a odfafjkovali jste si všechny body, co páry do třicítky dělají. Co ale bude teď? Jak to můžete dál posunout?

P: Tak asi tím manželstvím. Oficiálně přijmeme role ve vztahu.

K: Ale to zatím nejde…

P: Nejde, stejně jako nejde adopce.

H: Adopce by šla v případě, že by to dítě adoptoval pouze jeden z nás.

P: Čili nejde. Vzít se taky můžeme jen tak na oko, jakože “registrované partnerství”.

K: Chápu to dobře, že když vám stát povolí uzavřít právoplatné manželství, jde to ruku v ruce i s možností adoptovat dítě?

H: Ano. Momentálně se tento zákon projednává ve sněmovně, což je velký úspěch.  Vnímáme to jako velmi citlivou věc. V některých zemích zrovnoprávnění LGBT komunity trvalo 10 let, někde rok. Rádi bychom se s Péťou jednou vzali.

K: Do sněmovny se to dostalo díky iniciativě s názvem Jsme fér, jejíž tváří jste i vy dva, tím, že jste společnými silami získali požadovaný počet podpisů. Myslíte, že jsou Češi jako národ tolerantní? A není ta tolerance v případě Čechů pouze jen převlečená lhostejnost? Mám tím na mysli názor, že Češi jsou tolerantní do doby, dokud se jich něco přímo netýká.

H: Tolerance je založená na vnitřním nastavení lidí. Záleží, jak vás vychovají rodiče, nebo jaký vzor dává vláda a prezident nám občanům. A my jsme v situaci, kdy si raději děláme ze všeho srandu a vše zesměšníme, což nám Čechům jde.

P: Já teď mohu mluvit pouze na základě vlastní zkušenosti. Z 98% procent se stýkám vyloženě s tolerantními lidmi. Mě na Češích baví, že dokáží pojmenovat věci tak, jak jsou. Děsilo by mě, kdyby to tak nebylo. Jeden příklad za všechny, ať trochu odbočíme od té homosexuální tematiky. Dítě černé pleti v kampani H&M mělo na sobě mikinu s nápisem The coolest monkey in the jungle. Na tom nevidím nic špatného, dokud na to nepoukáží zastánci rovnosti s tím, že černošské dítě na sobě nemůže mít tuto mikinu, protože to z něj dělá automaticky opici.

K: Čímž tu diskriminaci prakticky vytvořili.

P: Přesně. Není třeba si hrát na to, že jsme stejní – ignorovat barvu pleti, popřít genderové rozdíly, protože stejní nejsme. A já ani nechci být. Nejsme stejní, ale můžeme si být rovni. A v tom já vidím zásadní rozdíl. Čím větší pestrost lidí potkáváš, tím více jsi schopný tolerovat rozdíly.

K: Když jsem se připravovala na tento rozhovor, zeptala jsem se lidí z mého okolí, proč by homosexuální páry nemohly adoptovat děti. Těch důvodů, proč ano, bychom společně asi našli dost, tudíž mě zajímal pohled z druhé strany. Jedním z nejčastějších názorů byl, že homosexuální páry ohrožují kult tradiční rodiny. Jak vnímáte tradiční rodinu vy?

P: Pro mě je tradiční rodina muž a žena, co spolu mají dítě. Nevidím to jinak než většinová společnost. Spíš nechápu, čím ji ohrožujeme. Mě vůbec neuráží, že bychom s Honzou netvořili tradiční rodinu. Cpát se do škatulí mi přijde zbytečné.

H: Slovo manželství je v češtině tvořeno ze slov muž a žena. A manželství stejnopohlavních párů se z toho vymyká. Tudíž už jen to slovo může být vnímáno jako překážka. Pro mě má ale  slovo “manželství” i obsah, význam, nedívám se pouze na formu. A tam už se ty rozdíly stírají. Myslím, že většina z nás se shodne na tom, že manželství znamená lásku, péči o druhého, manželské povinnosti. To se přece týká nás všech.

P: Hodnotu manželství shledávám především v potřebě oficiálně a závazně se doznat svým citům. Mně by osobně ani nevadilo, kdyby se tomuto svazku v případě stejnopohlavních párů neříkalo “manželství”, klidně “partnerství”, ale jen za podmínky, že bychom měli stejná práva.

H: S tím já úplně nesouhlasím. Tady u stolu je skutečně jedno, jak tomu budeme říkat, protože si rozumíme. Ale když tomu svazku budeme říkat všichni manželství, tak lidi, kteří tady s námi teď nesedí, ať jsou odkudkoliv a myslí si, či dělají cokoliv, tak pochopí, že jsme si v obsahu tohoto slova rovni.

P: To je na velkou debatu. Zásadní je říct, že to pojmenování nemyslím jako ústupek. Myslím, že na mou vizi ideálu, kdy se věci nazývají pravými jmény, a přesto to neohrožuje základní princip, že jsme si všichni i s těmi odlišnostmi rovni, je ještě hodně brzy. Společnost na to není zralá. Stále si to v sobě pojmenovávám, ale docházím k tomu, že nazývat to partnerstvím a necítit to jako ústupek je další level.

K: Homosexualita je odchylka od normálu. Ve chvíli, kdy ji uzákoníme a přiznáme, že je homosexualita normální, tak dalším krokem může být přijmutí pedofilie či zoofilie.

P: To se dá vyvrátit jednoduše. Homosexualita nikomu neubližuje. My dva jsme v dobrovolném svazku, který je založený na lásce. Oba ho vnímáme stejně. Není to láska k ženě, ale k muži, takže je to odchylka, ano. Ale odchylka od většiny, ne od normálu. To je důležité říct.

K: Je to proti přírodě.

P: Milovat? Dát lásku a péči někomu, kdo ji potřebuje, přece není proti přírodě.

K: Dítě potřebuje vzor muže i ženy.

P: Když mi bylo šestnáct a řekl jsem své dětské doktorce, že jsem na kluky, poslala mě za sexuologem a já se mu svěřil, že jsem vyrůstal bez táty, a proto si myslím, že jsem na kluky. Řekl mi, že je to naprostý nesmysl, protože když si dítě potřebuje najít mužský vzor, tak si ho najde. Může to být soused, učitel nebo instalatér.

H: Já jsem z kompletní rodiny a stejně jsem si vzory hledal i jinde, když jsem potřeboval.

P: Dítěti vyrůstajícímu u homosexuálních rodičů, kteří se milují, se dostává daleko víc vzorů opřených o partnerský život, lásku a porozumění, než dítěti, co žije v rozvedené rodině či v ústavu. A často nejde ani o ženský a mužský vzor, ale spíše o ženský a mužský princip, který může být v komkoliv z nás. My s Honzou v sobě máme oboje. Často se nás lidi ptají, kdo z nás je víc žena a kdo muž, což vyloženě určit nedokážeme.

K: A kdo z vás je spíše otcovský, nebo dejme tomu mateřský typ a zůstal by s dítětem doma?

H: To by bylo asi půl napůl. Oba bychom byli otcové a zároveň mámy. Ale je to otázka, na kterou se nás ještě nikdo nezeptal, takže jsme o tom nikdy nepřemýšleli.

K: Znáte Dva táty, kteří vystupují na Instagramu jako homosexuální pár, co vychovává vlastní děti?

H: Nesledujeme je, ale zaregistrovali. Teď mi přijde, že jsou dost vidět.

K: Zajímavé na nich je, že mají svoje vlastní biologická dvojčata. Každý z nich je biologickým otcem jedné z dívek a ony jsou sestry. Což se podařilo přes náhradní matku. Vy jste o této variantě nikdy neuvažovali?

P: Ne. Já si neumím představit, že bychom do “projektu dítě” zatahovali někoho dalšího. Ať už kamarádku, která by nám dítě odnosila, nebo vyloženě anonymní dárkyni vajíček. Ale to jen dokazuje, jak je každý homosexuální pár odlišný.

H: Pro mě je adopce daleko příjemnější a jasnější cesta. Jde o cizího člověka, se kterým se rozhodneme spojit naše životy. Přijde mi to spravedlivé vůči všem stranám.

P: V tom jsem s Honzou za jedno.

K: A teď vážně – kdyby to povolili, šli byste do toho?

H: My jsme popravdě o tom ještě ani moc nepřemýšleli. Nebo jako jo, ale začali jsme velmi nedávno. A už tady s tebou děláme rozhovor. Řeknete si, že se vám líbí červené auto a možná si ho koupíte, a najednou všude vidíte červená auta, která vás lákají.

P: A najednou začne psát Maruška web o červených autech.

H: Přesně tak. Třeba na představení Šíleně smutné princezny se teď byly párkrát podívat děti z dětských domovů. Tak pozoruju,  co to se mnou dělá.

P: My jsme v tomhle ohledu s Honzou hrozně poctiví. Musíme si k tomu dojít vědomě. Mít dítě je velká věc. V našem případě to nefunguje jako u většiny heterosexuálních párů, kde děti vznikají při sexu, což je velmi příjemná věc. Pak ženě roste devět měsíců břicho, oba se těší, mají čas se na miminko připravit. Rozhodnout se pro adopci je asi dost jiný. Vlastně ani nevím, jak vypadá ten první impulz téhle cesty. Že si s Honzou sednem u stolu a řeknem, hele pojďme se pokusit o adopci. Nevím, ale možná se to dozvím. Docela by mě zajímalo, kdybych přišel do styku s dětmi z dětských domovů jako Honza, co by to se mnou udělalo, co to spustí. Zatím si to nedovedu představit, protože jsem takové děti ještě nikdy neviděl. Třeba se mi to přes Marušku nějak povede.

K: Honzo, a co to s tebou konkrétně udělalo?

H: Nejvíc se mnou zamávaly konkrétní dětské příběhy. Člověk má pak touhu pomoci a ne si sobecky vzít dítě, protože ho prostě jen chce. Adoptovat si malé roztomilé miminko zní sice hezky, ale co třeba takový šestiletý kluk, co špatně slyší a v životě to neměl a asi ani nebude mít  jednoduché.

K: Ale o tom ta adopce je. Někomu pomoci. A člověk nemusí hned dítě adoptovat. Existují pěstounské péče, hostitelské péče, můžete si brát dítě z dětského domova na víkend. O tom jste nikdy nepřemýšleli?

P: Na tohle musí být člověk zralý. Já až teprve teď začínám vidět i jiné lidi, než jen sebe. Na terapii jsem zjistil, že jsem byl tak zaměstnaný sám sebou a zakomplexovaný, že až teprve teď mě napadá, že bych mohl mít někdy nějaké dítě, nebo někomu pomoci. A musím říct, že je příjemný nevidět jen sebe.

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *