fbpx
Meduňka s dobromyslí

Meduňka s dobromyslí

S Dagmar Zezulovou, zakladatelkou organizace pro podporu pěstounských rodin Děti patří domů, lékařkou a maminkou dvou biologických a čtyř přijatých dětí jsme si povídaly v kavárně nad domácí limonádou. Příchuť té, kterou si vybrala, skvěle souzní s její osobností a promítla se nejen do titulku, ale i do celého našeho rozhovoru, který nakonec zdaleka není pouze o dětských domovech.

Čtyři z vašich šesti dětí jste s manželem vychovávali v pěstounské péči. To muselo v lidech, které jste potkávali, vyvolávat otázky. Ustálil se vám za ta léta nějaký příběh, nebo odpověď, kterou jste reagovali?

dav

Přímo příběh asi ne. Ale když jsme kdysi dávno pro tuhle životní cestu rozhodovali, jiné náhradní rodiny nám říkaly, že se lidé budou ptát, proč jsme to udělali. Protože většina českého národa nemá s pěstounskou péčí přímou ani nepřímou zkušenost. Upozorňovali nás tehdy na to, že ne s každým, kdo se zeptá, budeme chtít naše důvody do hloubky probírat. Tak jsme se naučili odpovídat frází, že jsme měli volné místo u stolu.

Ona to ve skutečnosti byla pravda jenom u prvního přijatého dítěte, s každým dalším jsme si kupovali nový stůl. Postupně jsme se stávali součástí světa opuštěných dětí, a dolehlo na nás to, jak málo je vzít si z dětského domova jedno dítě. A začali jsme se sami sebe ptát, kolik dětí vlastně u nás může být. Na samém začátku jsme si řekli že nechceme, aby přijaté děti „hrály přesilovku“ nad našimi dvěma vlastními syny. Ale tím že k nám přicházely postupně, po jednom, tak vlastně najednou taky byly „naše“. Jak přicházely, stávaly se součástí rodiny a přesilovka tak vlastně nikdy nenastala. A my jsme začali kupovat ty stoly a židle.

Napadá mě metafora, že jako jste neměli volné místo u stolu, ale museli jste ho vytvořit, tak jste ani neměli volné místo v životě, které by bylo potřeba „zaplnit“. Každému přijatému dítěti jste tak to „místo v životě“ a vaší rodině vytvořili.

Je to tak.  A dokud to člověk neprožije, tak si neuvědomí, že být pěstounem je životní cesta. Není to nějaký koníček. Všechno, co nám děti daly, a my jsme jim doufám dali zpět, změnilo nejenom jejich životy, ale životy nás všech, včetně širší rodiny, našich přátel a lidí okolo, kteří do té doby nevěděli o pěstounské péči nic. Takže je dobré si uvědomit, že když si berete dítě do pěstounské péče, není to jenom o tom, že máte dítě. Ale celý život, který jste do té doby vedli, najednou dostane nový rozměr.

Vyptávají se vás lidé i teď, nebo už není taková rarita mít děti v pěstounské péči a reakce jsou jiné?

Už se neptají nás, protože naše děti jsou dospělé. Ale byly doby, kdy jsme někam přišli jako rodina, a protože máme dvě děti poloromské, byli jsme nápadní. Tím pádem se lidé víc ptali. Nedokážu říct, jestli je dnes veřejnost lépe informovaná, ale myslím že ne. Pro ty, kteří se o náhradní rodinnou péči zajímají, existuje určitě víc informací než dřív. Ale pro většinu lidí to není téma, které by jim nabízela média nebo s čím by se potkávali mimoděk.

Byli lidé v tomhle ohledu chápaví? Jak nejčastěji reagovali, když jste se takhle někde objevili?

Mám kolegyni, která má dvojčata. A ona říká, že jí se všichni ptají na to stejné. Podobně to bylo u nás. Jedna z otázek, na kterou jsme odpovídali nejčastěji byla, co za to dostáváme a co z toho vlastně máme? Druhá otázka, bylo spíš takové konstatování. Slýchali jsme, že stejně přijde „volání rodu“ a děti přestanou být tak milé, krásné a zábavné jako se nám zdají teď. S tímhle „očekáváním“ jsme se setkávali i v naší širší rodině, což mě mrzelo.

A třetí otázka, která se velmi často objevovala, směřovala na náš názor, zda jsou důležitější geny nebo výchova? Někdo to říkal hodně neomaleně: jestli si myslíme, že je „předěláme“, jestli se nám podaří je „převychovat“? Vysvětlovali jsme, že je nechceme převychovat, jenom „dovychovat“. A když se někdo ptá, jestli jsou důležitější geny nebo výchova, tak vlastně vychází z toho, že to musí být v rozporu, ale s takovým předpokladem to nikdy nemůže dopadnout dobře. Nejdřív musíme poznat, co jim nadělily sudičky do vínku a podle toho jim můžeme pomoct ukazovat cestu.

Za tu dobu už jsem si srovnala v hlavě, že nejdůležitější je vztah. Mnohem důležitější než geny a výchova. Protože pokud víme, že se máme rádi, tak ten zbytek, to, co máme v genech, jak vypadáme, jaký máme temperament, jaké máme oči, nebo co nás baví je vlastně nepodstatné.

Nemám ráda větu, že jsme vychovávali všechny děti stejně, protože to není pravda, dítě vychováváme podle toho, jaké je. A ta „stejnost“ může být jedině v tom, že se snažíme ke všem přistupovat jako k osobnosti.

Byly to otázky, které vás štvaly, když jste na ně musela pořád dokola odpovídat?

Víc než štvalo mě to mrzelo. Obzvlášť v době, kdy jsme měli právě poloromské děti. Někteří lidé projevovali nedůvěru k tomu, že by mohly normálně fungovat a žít. Dávali nám najevo, že jsme naivní, když si myslíme, že je převychováme a uděláme z nich dobré lidi. Možná jsem někdy ve svých reakcích byla hodně příkrá, tvrdila jsem, že oni už dobří lidé jsou, potřebují jen dostat šanci. A dodnes věřím, že to tak je.

Ty děti si berete z ústavu ne proto, abyste je převychovali, ale abyste je naučili, že mají vlastní hodnotu, že je na světě někdo, kdo je má rád právě takové, jací jsou. Nemusí si kvůli tomu, aby byli přijímaní odbarvit kůži. Ale to jsou věci, které jim nemůžete jenom říct, to prostě musíte žít každý den. A každý den přikládáte k slovům činy. Ve slovech se dá lehko lhát, nebo říkat věci, které někdo chce slyšet, ale v činech se lže fakt špatně.

Myslím, že právě tam se rodí osobnost, sebevědomí a důvěra v to, že to zvládnu. A naše děti to opravdu zvládly. Nemyslím si, že to je naše zásluha, ale je to i naše zásluha. Kdyby zůstaly v ústavech, tak žádné kdyby neexistuje. Nemůžu říct, co by bylo. Ale stačí mi jenom když jsi vzpomenu na to, jak se dřív styděli za to, že nejsou bílí jako my a neuměli s tím zacházet.

Kdysi jsem měla blog, kam jsem psala svoje postřehy a od čtenářů mi chodily maily typu: „dejte je pryč dokud je čas“, „rozvrátí vám rodinu“. V životě je neviděli, nic o nich nevěděli, ale nestyděli se dávat mi tyhle rady. Chci věřit tomu, že to mysleli dobře, ale strašně mě to bolelo.

Takže se vlastně nemusíte bát říct, že vás to štvalo.

Jo, štvalo. Ale zároveň mrzelo.

Už jsme zmínily, že jste se s manželem kdysi rozhodli si ke dvěma vlastním dětem vzít do pěstounské péče postupně další čtyři děti. To se psal rok 1997. Jak tehdy pěstounská péče v Česku vypadala?

Pokud to srovnám s tím, jak to vypadá dnes, tak ten rozdíl je opravdu veliký. Obrovský rozdíl byl v tom, že lidé, kteří si chtěli vzít dítě do pěstounské péče, neměli žádnou přípravu. Do té doby, než jste se stali pěstouny, zajímali se o vás všichni – úřady, psychologové, soudci. Ale jak dítě jednou bylo u vás, zavřela se voda a chyběla návazná péče.

V čem je to dnes jiné?

Víte, rozdíl mezi adopcí a pěstounskou péčí je hlavně právní, ale taky v tom, že u děti, které přichází do adopce se většinou od narození usiluje o jejich právní uvolnění, tím pádem jsou v adoptivní rodině v podstatě od miminka. Ale děti, které jdou do péče pěstounské většinou nějakou dobu žili s rodiči, kteří péči o ně nezvládali. Mají tedy z první rodiny špatnou zkušenost, která je velmi často hodně poznamenává. Týrání, zneužívání, ale i „jenom“ zanedbávání. To, že ty děti cítily hlad, že zůstávaly dlouho samy, že neměly možnost navázat vztahy s nejbližšími lidmi.

Nějakou dobu jsou v ústavu, což je pobyt vystřižený z času a prostoru, a potom přijdou do náhradní rodiny a všechny ty strachy a bolesti si nesou s sebou. A to se samozřejmě projeví v jejich chování, v tom, jak reagují. Pro pěstouny je tohle jako rána mezi oči, jejich zkušenost s výchovou biologického dítěte je úplně jiné než to, co je čeká s tím přijatým. Já jsem to vypozorovala, když jsem se dětem věnovala. Na svoje děti jsem se dívala nebo si s nimi povídala a ony byly šťastné. Ale dítě z děcáku z toho bylo nervózní. Protože pro něho kontakt s tou dospělou osobou většinou znamenal nějakou nepříjemnou zkušenost. A strašně bolí, když si uvědomíte, že to malé dítě nemá dobrou zkušenost se světem dospělých, jehož vy jste součástí.  

My jsme na našich začátcích tohle neměli s kým sdílet. Nebyl nikdo, kdo by nám vysvětlit, že je to normální a zákonité, že to není naše chyba, že ty děti ani nemůžou jinak fungovat. Říkala jsem si tehdy, že asi neumím být maminkou přijatého dítěte. Dneska se pěstouni sdružují mezi sebou, mají přípravu, potkávají se s odborníky, ví, s kým si o problémech můžou popovídat, mají se na koho obrátit.

Taky je to jiné po finanční stránce, pěstouni dostávají od státu příspěvek a společnost tak mimo jiné touto formou oceňuje jejich práci.

Dokázala byste podobně popsat, jak se proměnila ústavní péče?

Změnila se struktura v dětských domovech a kojenecké ústavy už se v podstatě dnes nevyskytují, jmenují se dětská centra. Takže určitě ke změně došlo. Pamatuji si, že když jsme v letech 1996 a 1997 jezdili po kojeňácích a dětských domovech, byla to zařízení se spoustou postýlek, jedna vedle druhé, na jednom patře bylo dětí hodně. Dneska se to humanizovalo. Třeba děti v dětských domovech dnes bydlí v jednotlivých bytech, ve kterých je maximálně osmičlenná skupina s vychovateli, kteří se u dětí střídají, mají tam obývák, jídelnu, kuchyň. V tomhle směru změny proběhly a je to dobře.

Ale nic to nezměnilo na tom, že když děti vyrůstají doma, v rodinách, tak třeba vidí, jak se k sobě chovají partneři. Jak se řeší různé situace, které můžou na venek vypadat dramaticky. Rodiče se pohádají, ale potom se zase usmíří. Naučí se reciprocitě vztahů – děti milují rodiče a rodiče milují dítě. Rodiče se chovají k sobě partnerským způsobem, a i když třeba dojde k rozvodu, dítě aspoň získává zkušenost, že takové věci se dějí a takhle se to řeší.

V dětském domově nic takového není. Jsou děti, to je jedna hladina a dospělí, to je hladina druhá. Když děti zlobí, myslím tím opravdu hodně, tak se přeloží do jiného typu ústavního zařízení. To doma neuděláte, tam je to problém všech a například se vyhledá odborná pomoc. V domově to jedno dítě vyjmete, aby nenarušovalo péči o ostatní děti. Rodiče, pokud se třeba rozvedou, pořád zůstávají rodiči. Pokud v domově odejde vychovatel, mizí ze života dítěte navždy.

Celý život jsou vztahy, protože člověk je sociální tvor a nejsilnější důvod k tomu, abych se choval dobře je to, že mi na někom záleží. A násilí začíná vyloučením.

Organizace pro pomoc a podporu pěstounů, které jste před dvanácti lety spoluzakládala nese název Děti patří domů. Co se pro vás skrývá za tímhle názvem?

Hrozně dlouho jsme ho hledali. Ale nakonec jsme se shodli na této větě, která naprosto definuje cíl našeho snažení a naše osobní přesvědčení, tedy to, že děti prostě patří domů. A je celkem jedno, jestli jsou zdravé, nebo nemocné, což se v tom taky skrývá. Spousta nemocných nebo postižených dětí se zavírá do ústavů, ale oni patří domů, protože to potřebují.

Jak lze ale slovo „domov“ v tomto v podstatě všeříkajícím názvu organizace vymezit? Co je „domů“?

Domov není místo, to je pocit. Pokud jsem někde doma, tak se tam cítím sama sebou. Pro někoho je to mnohem víc prostředí, pro někoho lidé.

Napadá mě, jestli tohle některé děti nemohou cítit i v dětském domově, který koneckonců slovo „domov“ ve svém pojmenování taky nese?

Nevím, jestli jsem kompetentní k tomu odpovědět, každopádně neexistuje žádná odborná práce, která by potvrzovala nebo dokazovala, že je život v dětském domově pro dítě přínosnější než rodina. Všechny děti z dětského domova které znám, a které dnes dobře zvládají dospělost, vždycky měly „venku“ nějakou vztahovou osobu, někoho, kdo je měl rád, ke komu se upínaly a kdo pro ně třeba později znamenal v tom velkém světě zázemí. Protože další věc, čím se dětský domov liší od klasického domova je to, že vztahy v rodině přetrvávají do budoucna, s těmi lidmi může člověk více či méně počítat celý život. Dětství je totiž hrozně krátký úsek života, ale o to důležitější. Pocit spokojenosti v dospělosti je z velké části živen tím, jestli člověk měl šťastné dětství.

Mluvila jste o tom, že se dnes snižuje počet vychovatelů, které na děti připadají a které se u nich střídají. Nemůžou se tedy děti takto vztahovat právě k nim? Ačkoli to není ideál rodiny, je to lepší než nic. A jsou děti, které na domovy a vychovatelky v nich vzpomínají v dobrém, měly tam péči a bezpečí a za to jsou dnes vděčné.

Ano, ale každá z těch vychovatelek jde na konci směny domů a má tam svoji rodinu. Já si myslím, že mají děti v domovech rádi, tak jako paní učitelka měla určitě ráda ty moje, jako já mám ráda děti našich přátel, ale není to zkrátka moje rodina. Pokud nemáte nic jiného, tak je to určitě lepší než nic, o tom není pochyb, ale zkusím to vysvětlit ještě jinak.

Jsem hrozně ráda, že u nás nežijí děti na ulici, protože tak to kdysi začalo. Když byla válka a děti se stávaly sirotky, byly to právě ústavy, které jim zajistily to, že budou mít co jíst a kde spát. A to je rozhodně humánní, společnost by měla tohle umět svým členům zajistit. Ale doba se změnila a dnes jsou v domovech v naprosté většině děti, které tam být nemusí, mají své rodiny, které se o ně nechtějí nebo neumějí postarat. Sirotci jsou výjimky. Tady vidím obrovský dluh společnosti, protože bychom měli umět těm, kteří nezvládají péči o svoje děti pomáhat, a ne jim je odebrat a dát do děcáku.

Já si nemyslím, že by všechny děti měly být v pěstounských rodinách. Na prvním místě by se mělo udělat všechno pro to, aby se děti z rodin vůbec nemusely odebírat. Pro vývoj člověka je totiž klíčové, aby viděl na fotce svoji babičku a vztahoval se tak k nějakému „rodu“, historické lince rodiny. A pokud to už opravdu jinak nejde, měla by nastoupit rodina náhradní. Ústav by měl být až ta nejzazší možná volba. Ale takhle k tomu přistupovat zatím neumíme.

Napadá mě, že původní rodiny vašich přijatých dětí nebyly ideální a funkční. A pokud budeme upřímní, od vás se jim pravděpodobně dostalo mnohem lepšího zázemí a „pošťouchnutí“ do dospělého života. Přesto byste jim přála, aby radši byly se svými biologickými rodiči?

Věci je potřeba vidět v souvislostech. Rodiče těchto dětí ve většině také prošli ústavy, nenaučili se pečovat o děti nebo partnerskému chování. A potom se jim narodily děti a oni se o ně chtěli starat, ale nedokázali to. Protože to prostě neuměli. Důsledkem je to, že jejich děti také skončily v ústavech. A potom ty děti přišly k nám, dnes jsou vdaní a ženatí a sami mají děti, které v ústavech neskončily. To je pro mě strašně důležité. Ale pokud by existoval utopický svět, stejně bych jim přála, aby tohle mohli prožívat se svojí biologickou rodinou.

Jaký by tedy ideální systém péče o děti, které z nějakého důvodu nemůžou být se svými rodiči?

Primární je síť služeb pro rodiče, kteří mají rádi své děti, což beru jako základ, ale neumí se o ně postarat. Potom je druhá skupina, a to jsou ti, kteří z nějakého důvodu své děti rádi nemají, nebo se k nim nechovají dobře. Ubližují jim, zneužívají je, nepečují o ně. Tam je na místě tu situaci řešit jinak – na prvním místě by měla být jiná rodina. Teprve až když se to nepovede, má přijít na řadu ústav. A tam by dítě mělo být jenom tak dlouho, než se podaří nějakou náhradní rodinu najít.

Já pracuji ve zdravotnictví, jsem lékařka a když je některému pacientovi diagnostikována mozková smrt, je možné použít jeho orgány k transplantaci. Aby bylo možné to udělat, musí se celý proces stihnout zhruba do šesti hodin, což je poměrně málo času. Ale ačkoliv jsme malá nemocnice a malá republika, je možné převoz a transplantaci orgánů stihnout, a to i v mezinárodním měřítku.

A v této době, kdy jsme tohoto schopni, máme v péči o děti neuvěřitelně pomalý a rigidní systém. U orgánů totiž každý chápe, že pacient bez rychlého jednání zemře. Ale ústavní deprivace je pro dítě také ohrožující.

V čem je systém dnes nastavený špatně?

Ačkoliv jsme malá země, máme jednotlivé krajské úřady, které mají svoje děti a své žadatele. A teprve až když se rodina pro dítě hledá dlouho a neúspěšně, teprve potom se to postoupí jiným krajům. To není dobře. Jsou kraje, jako je třeba Jihomoravský nebo Zlínský, ve kterých je zájemců o náhradní rodinnou péči historicky více než na severu Čech.

V mojí ideální představě by podobně jako při darování orgánů existovala univerzální databáze rodin napříč celou republikou, které jsou ochotné a volné se o děti postarat. A ta zatím chybí.  

Co s dětmi, které si nebude chtít nikdo osvojit ani vzít do pěstounské péče – romské děti, handicapované, sourozenecké skupiny?

Ano, to se děje i dnes. A proto říkám, že ústavy mají existovat, ale ne jako první řešení.

Ale neuděláme z ústavů vlastně taková „odkladiště“ nechtěných?

A dnes je to jinak? Děti, které jsou šikovné, hezké a nadané, mají dobrou šanci. Protože jsou fajn na focení, zajímají se o ně sponzoři, domovy je posílají na soutěže, kde se můžou ukázat. Ale úplné neštěstí je to, když se ocitnete v děcáku a nejste ani krásný, ani talentovaný, ani ničím zajímavý. To je strašná past. Z čeho má ten člověk čerpat? Nemá z čeho žít. A takových dětí není málo.

Za poslední roky jste se díky práci v organizaci Děti patří domů musela setkat s mnoha pěstounskými rodinami, které si vzali dítě z dětského domova. Napadá vás něco, co měly všechny společné? Spojovala je třeba nějaká charakterová vlastnost?

Propojuje je to, že se rozhodli vzít si dítě z dětského domova. Jsou to lidé širokého srdce, mají sociální cítění, jsou altruističtí. Toto všechno je samozřejmě potřeba. Ale potom bych ještě dodala něco, co třeba není tolik vidět na první pohled, a to je to, že musí být odolní. Musí mít rádi dobrodružství, protože takový život s přijatými dětmi je. Nesmí jim vadit, že jsou vidět, že jejich rodina bude něčím nápadná. A taky by měli být velkorysí, trpěliví, tolerantní. Aby tu posešívanou rodinu viděli jako krásný plán.

Když jste tehdy před lety začínala s pěstounskou péčí vy, tušila jste, že tyhle předpoklady v sobě máte, nebo jste to prostě riskla?

Netušila. Když jsme tehdy na samém začátku přišli na vyšetření k psychologovi, tak jsem ho poprosila, aby mi řekl, jestli na to mám. Neuměla jsem si představit, jestli právě naše rodina je ta pravá. Zaskočilo ho to, ale řekl, že si myslí že na to máme. Tak jsem mu věřila a vzpomněla jsem si na to později v životě několikrát, v situacích, kdy jsem měla pocit, že to nezvládnu.

To máte takovou důvěru k odborníkům? Možná to je dané vaší prací ve zdravotnictví.

To nevím, ale když se mě později lidé ptali, jak jsem to všechno zvládla, odpovídala jsem, že jsem každý den šla spát s pocitem, že to nejhorší máme za sebou. Je jasné, že z dnešního pohledu to vypadá, že to bylo nepředstavitelně náročné, ale já jsem věřila, že až se další den ráno probudím, už to bude jenom lepší.

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *