fbpx
Mili-Teri – Život mladé mámy

Mili-Teri – Život mladé mámy

Mili je holka z děcáku. Problémové dítě z neúplné rodiny, maminka alkoholička. V 16 otěhotněla. V 18 se postavila na vlastní nohy a dneska má přítele a dvě krásné děti. Píše blog, který sleduje na Facebooku 11.000 lidí. Otevřeně v něm popisuje svůj život i vzpomínky na dětství a dospívání v ústavech. Chce svým příběhem ukázat, že vždycky je možné odrazit se ode dna. Jen člověk musí chtít!

Mili, jak se stane, že holka v dětském domově v 16 letech otěhotní?

No já jsem v té době byla v domově, kde jsme měli tetu a strejdu a ten strejda mě neměl rád. Já jsem za ním přišla s tím, že bych potřebovala napsat antikoncepci – protože oni to platěj, měli by – ale on mě odmítnul s tím, že já ho nezajímám… No a ten kluk, co jsem s ním chodila mi namluvil, že je neplodnej… A že jsem těhotná, jsem pak zjistila až ve čtvrtým měsíci.

Mluvíš o tetě a strejdovi, fungovalo to tedy u vás jako v běžné rodině?

Byla jsem ve dvou domovech. Ten první byl menší, tam bylo šest rodinných skupin po osmi dětech. Ten druhý byl větší, tam nás bylo až deset, no a nefunguje to jako rodina, to ne… Tam se krade, lidi si ubližujou. Někteří se mají hodně rádi, ty drží při sobě. Pomáhají si v těch podlých věcech, no a ti slabší – nebo noví, co přicházejí – ti si to odskáčou…

Máš z té doby vůbec nějaké přátele? Byla jsi v domově dlouho…

Ne, z dětskýho domova nemám. Pořád mě přendavali z místa na místo, na to nebyla šance. Nikdo mě neposlouchal, nikdo se mě neptal, co já bych potřebovala. A i moje sestra v 18 z domova odešla a nechala mě tam, už za mnou nepřišla. To bylo pro mě tam asi to nejtěžší. Ale jinak ti lidi tam, to mi nevadí, pro mě byli cizí. Jediný s kým si dodnes píšu je jeden strejda a teta – ti byli úžasní, to jsou moje sluníčka.

Myslíš, že jsi byla konfliktní, problematické dítě?

Jo, v dětským domově jsem konfliktní byla, to přiznávám, ale protože jsem na sebe chtěla upoutat pozornost. Aby si mě konečně někdo všimnul! V tom druhým ústavu, tam jsem naopak byla ta, co chtěla být sama. Chtěla jsem mít svůj klid, ale tam to nešlo. Tam nás bylo osm holek a hned jak jsem přijela, tak se do mě všechny pustily – dostala jsem kartáček a všechno muselo být čistý. A když člověk neví, jak to funguje, tak to musí udělat, jinak vás okradou, seberou věci, šikana… Nejhorší to mají ty, co nezapadnou. Ale lidi tohle nechtějí vidět a nechtějí se o tom bavit.

Čím jsi chtěla být jako malá holka?

Já jsem chtěla být učitelka v mateřské školce.

Vážně? Já taky!

No ale já když jsem si dávala přihlášky, tak tam dole bylo červeně napsaný, že děti z dětských domovů se nemůžou hlásit na takovou školu. Víš, ostatní lidi mi pak říkali, že oni to tam neměli, tak nevím, jak je to možný, ani kdo to tam napsal, prostě jsem si to podat nemohla…

A jak to dopadlo, kam jsi nakonec šla?

Na zemědělku. Tam jsem byla dva roky, ale pak jsem otěhotněla a to mi řekli, že nemůžu být u zvířat. Převezli do jiného ústavu, už jsem nemohla být v domově, a tam jsem se vlastně až po porodu začala učit na švadlenu s kuchařkou a zahradnicí.

Jak jsi začala psát blog?

To už jsem bydlela tady s přítelem a přišli jsme o miminko… Tak jsem hledala něco, čím bych se mohla posunout dál a překonat to těžký období. Zkusila jsem založit ten Facebook. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co tam mám dělat, nikdo mi nevysvětlil, jak to tam chodí, a už vůbec jsem nečekala, že ani ne za rok budu mít 10.000 fanoušků. To mě samozřejmě potěšilo, ale psala jsem si to ze začátku hlavně sama pro sebe.

V jednom z příspěvků jsi tam psala, že dítě v 16 letech ti zachránilo život. Jak jsi to myslela?

No myslím, že kdybych ho tenkrát neměla, že bych skončila asi špatně… Ono je to tak, že když v 18 odejdete z děcáku – dají vám asi 15.000,- , ale spousta dětí na to doplatí, protože ty peníze utratí. Vůbec neví, jak s těma penězma se má fungovat. Takže to utratí a skončí na ubytovnách, někdy drogy… Vím, že hodně dětí do domovů skončilo právě na těchhle věcech a já díky Milánkovi jsem dostala šanci. Sice mě odvezli na jiné bydlení, tam jsem byla skoro dva roky zavřená – mříže na oknech, nemohla jsem s ním vůbec chodit ven. Že si teď vezmu maličkou do kočárku a jdeme ven, to jsem neznala!

Počkej, a co to je za zařízení?

No tam se dávají mladý holky, který nemají vlastní zázemí, nemají nikoho, tak je tam zavřou než jim je 18.

No takže tam byl nějaký dozor? Sestry nebo tety, aby vám pomáhaly s péčí o děti…?

No to ani ne… Děti byly v jeslích, my jsme chodily do školy, pak jsme si je vzaly a musely jsme uklízet, postarat se o ně. To nebylo o pomoci, to bylo jenom o dohledu. Ale pak mě přesunuli do Domu na půl cesty a o to víc jsem se zase snažila, zjišťovala jsem si sama věci, co můžu udělat. Tak jsem si pak, když mi bylo 18, zažádala o městský byt. A ten jsem poměrně rychle dostala, protože moje máma se mě v té době zřekla a byla jsem úplně sama s miminkem.

A z čeho jsi v té době žila? Sama s malým dítětem, asi žádné hlídání, pomoc…

No Milánek ještě nechodil do školky, takže jsem nemohla do práce, možnost hlídání jsem neměla. Žila jsem z dávek od státu – rodičák, příspěvek na bydlení… To bylo těžký, neměla jsem lednici, neměla jsem pračku, nic. Devět měsíců jsem prala v ruce a požádala jsem si aspoň o příspěvek na lednici a to jsem dostala 2.000,-. Ty peníze vůbec nešly mně, to jsem musela donést paragon a sociálka to pak proplatila. No ale na pračku už jsem příspěvek nedostala, tak jsem si vzala půjčku, a ta mě potom hodně zničila! Ale já jsem potřebovala prát – když dítě začne s příkrmy, to znáte, to se pere pořád, nemohla jsem mu kupovat nové věci…

Hele a to mě napadá… Vysvětlil vám v domově někdo, jak to funguje? Dostali jste třeba nějaké informace o financích, o těchhle půjčkách, jak se o sebe postarat?

Ne, tam se to neřeší! Když je dětem 17, tak se předají do takového menšího domečku a tam je učí vařit a tak. Ale že by jim někdo vysvětlil, jak funguje život, to ne. Tam se to žije stylem „teď jezdíme na výlety, tady máte hračky“ – materialismus jako takový. Ale chybí tam základ těch důležitých věcí… Ano, byli jsme zabezpečení, po materiální stránce tam bylo všechno! Ale mnohem víc je, kdyby tam za mnou někdo přišel, obejmul mě a povykládal si o věcech. Jak vyžít s 1000,- Kč na 2 týdny mě tam nikdo nenaučil. Kdyby nás třeba vzali do obchodu, a nechali nás samostatně nakoupit…

A to se tam neděje? Měla jsem pocit, že když jste rodinná skupina, že to funguje podobně jako v běžné rodině, kde děti od mala chodí s maminkou na nákupy…

Ne, to vůbec ne! My jsme dostávali 200,- Kč kapesný, ale co jsme s tím udělali byla naše věc. To jsme si koupili čokoládu a časopis a byli jsme spokojený, protože jsme věděli, že přijdeme domů a tam bude jídlo. Oblečení to samý – to jsme si požádali a šlo se koupit. Ale pak přijdete do světa, kde vám na boty zbyde jen 250,- korun a to musíte najedou hodně hledat…

Na svém profilu popisuješ věci, které by člověk rozhodně nechtěl zažít… Co bylo pro tebe nejhorší období?

Nejhorší bylo, když jsem měla osum stovek na měsíc a malý dítě. Já jsem jedla jednu čínskou polívku denně a klukovi jsem něco uvařila. To bylo v tom vlastním bytě, v Havířově, a došlo to tak daleko, že jsem zkolabovala a odvezli mě do nemocnice. Napíchali mi hadičky a chtěli si mě tam nechat, že jsem podvyživená. To jsem řekla, že nemůžu – že musím jít domů za synem, že ho nemá kdo hlídat. Doktor mi řekl, že jestli se tam ještě jednou takhle vrátím, tak už to nepřežiju… To mě strašilo ještě dlouho…

A Milánek, tvůj starší syn, jak moc věcí si pamatuje?

Pamatuje si dost. A někdy mi to dokáže dost nepříjemně připomenout. Pamatuje si hlavně, že mi ubližoval bývalý partner. Pak když už jsme přišli sem (k současnému partnerovi), tak se v noci často budil nočními můrami, bál se.

A kdy jsi měla naopak nejlepší období?

Určitě teď! Když se nám narodilo druhý dítě, s novým partnerem. Jsem za ně za všechny hrozně ráda, udělala bych pro ně všechno na světě. Mám chlapa, který se stará, kterýmu na nás záleží. Věnuje se i Milánkovi, hraje s ním fotbal, mají hezkej vztah, já doufám, že to bude pokračovat dál.

Jsi připravená s dětmi mluvit o své minulosti?

Já před nima nebudu nic tajit. Chci, aby věděli, jak to chodí, třeba aby až budou mít ve škole dítě z děcáku, tak za ním šli a povykládali si s ním.

V jednom článku jsi psala, že ses rozhodovala jestli dítě dáš k adopci, nebo si ho necháš. Bylo ti šestnáct, neměla jsi nikoho. Kdybys dneska mohla něco změnit nebo udělat jinak, co by to bylo?

Udělala bych všechno tak, jak jsem udělala. Já jsem se tenkrát rozhodla správně. To, že se mě zřekla rodina, že se mi lidi smáli – to mě neazjímá. Já mám šťastný dítě a to je pro mě důležitý! Bude mu devět, ve škole má samý jedničky, já myslím, že se starám dobře. Určitě mi něco vyčte, určitě jsem spoustu věcí pokazila, ale já je nehodlám vracet zpátky, prostě se to tak stát mělo. Milánek mi dal sílu žít slušnej život, bez něj bych to možná vzdala…

Jaké máš plány s blogem, budeš svůj příběh vyprávět dál?

Budu určitě pokračovat. Chtěla bych napsat knížku a třeba se naskytnou i nějaký další možnosti. Měla jsem už příležitost vyprávět svůj příběh na festivale Evolution, kde jsem byla jako kmotra knížky Srdcem v kuchyni.

Já bych byla strašně ráda, aby si lidi, až si budou číst můj blog, řekli: „Hele je to blbý, ale mohla bych se mít ještě daleko hůř. Musím teď jít a bojovat, když to zvládla ona, zvládnu to i já!“ Každý člověk to zvládne – ale musí chtít.

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *