fbpx
Není máma jako MÁMA

Není máma jako MÁMA

Milá Šárko,

moc Ti děkuju za dnešní odpoledne. Pro tenhle rozhovor jsme spolu vyrazily do divadla – abychom se lépe poznaly a měly na sebe víc času, než jedno rychlé kafe. Vybrala jsi premiéru Šakalích let v Divadle na Fidlovačce a byla to paráda! Moc si vážím Tvé otevřenosti a upřímnosti, se kterou jsi mně – cizí holce – vyprávěla váš příběh. Jsi skvělá máma pro vaše kluky. A víš, co bylo pro mě to nejdůležitější téma dneška? Tvoje hledání lásky… Vyprávění o tom, jak jsi se šla poprvé podívat na to cizí miminko a podle pouček ze školení jsi místo miminka pozorovala sama sebe. Poučky říkaly, že jestli TO neucítíš hned, radši si to máš ještě rozmyslet. Hledala jsi tenkrát jiskru, která ale nepřeskočila…

Sešly jsme se hodinu před představením, povídaly a pak jsme spolu seděly v divadle a mně doznívala Tvoje slova v hlavě, mísila se s písničkami Ivana Hlase a já jsem najednou měla pocit, že všechno, co se nám děje, se děje správně… Že je to tak, jak to být má…

Ale pěkně od začátku…

Spousta lidí vnímá adopci jako úplně poslední možnost. Jako variantu B, když selžou všechny cesty k vlastnímu děťátku. Vy jste se rozhodli pro osvojení cizího dítěte záhy po té, co jsi biologické miminko potratila. „Otěhotnět přirozeně se nám nedařilo a než podstupovat drahé a nejisté umělé oplodnění, rozhodli jsme se pro adopci. Během půl roku jsme vyběhali všechny papíry, prošli psychologickými testy a školeními pro náhradní rodiče. Řekli nám, že to může trvat dva roky, než dostaneme dítě.“

Zářivá nás do nebe vzdálená hvězda bude zvát…

Naplánovali jste si tedy koupi domku, dovolenou, pracovní priority a za měsíc vám volala sociální pracovnice, že má pro vás miminko! „Jo, bylo mu už 9 měsíců a byl u přechodných pěstounů. Ti byli zlatí a věnovali se mu na 100 %. Ale chtěli, aby předání proběhlo co nejdříve – aby až se chlapeček postaví na vlastní nožky, už se držel za ruku té mámy, se kterou bude natrvalo. Šlo to ráz na ráz!“ A tak sis najednou přivezla domů chlapečka, který vyžadoval Tvoji neustálou pozornost. Nebylo to miminko, se kterým by ses postupně seznamovala a učila se jeho potřebám. Byl to drak, který všude leze, začíná chodit, všechno chce prozkoumat, ale rozum z toho ještě nemá. Domluvy nefungují, neustále pod dohledem, nebo v náručí. „Bylo to strašně těžké období… Pamatuju si, jak jsem s ním stála u okna, a říkala si – tohle je jako ono? Tohle je být máma? Vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, že z toho vyroste, měla jsem pocit, že to takhle bude napořád.“

Pořád jen na kolena na kolena na kolena, jééé jéé jééé, pořád jen na kolena!

Mámy, které své děti porodí, mají 9 měsíců na čekání, těšení se, plánování a seznamování se s miminkem. Když se narodí, máme spoustu času na klidné zamilování se, které nám pak pomůže překonat období kolem roku, které je pro rodiče tak vyčerpávající! „Já do toho byla hozená ze dne na den, ráz na ráz. Jeden den jsme byli sami a najednou jsme měli skoro ročního prcka! Všichni mi říkali, že musím být konečně šťastná, ale já jsem byla fakt ráda, když usnul. Byla jsem s ním pořád sama, nevěděla jsem, co se se mnou děje. Jakmile zaplakal a vzbudil se, vzrůstala ve mně úzkost.“

Jednou mi fotr povídá – zůstali jsme tu sami dva…

Svojí upřímností a otevřeností boříš pro mě jeden velký mýtus o vymodlených dětech a přešťastných adoptivních rodičích. Ve skutečnosti jsi prožívala něco, co by se dalo přirovnat k poporodní depresi u biologických maminek. „Nikdy mě ani nenapadlo ho vrátit, to ne! Bylo to těžký a pořád je, protože syn má dodnes spoustu problémů. Ale je mu už 5 let, je prostě náš a milujeme ho takového jaký je!“ dodává s úsměvem. „Ale když se mě takhle zeptáš, jestli je to mateřská láska…? Já vlastně nevím… Nevím, jak se to pozná – já vlastní biologické dítě nemám…“

Nechci být prsatou dáámou, v teplákách na večer…

Po čtyřech letech vám přibyl do rodiny druhý chlapeček. Taky adoptivní a přišel z kojeneckého ústavu, když mu bylo půl roku. Původně jsem si s Tebou chtěla povídat o rozdílu mezi dětmi, které stráví své první měsíce v ústavu nebo v rodině. Ale ty jsi mi zbořila i tenhle mýtus. „Pro mě nebylo druhé dítě takovým šokem. Už jsem na to byla připravená. Navíc jsme ho dostali v mladším věku, teprve se přetáčel a začínal si sedat. Nemůžu říct, že by mi přišel z ústavu nějak výrazně opožděný ve vývoji. Jen byl – a dodnes pořád je – daleko klidnější, než ten starší.“ Jedním dechem jsi ale dodala, že ti bylo nepříjemné to podivné ústavní ticho. Žily tam děti od 0 do tří let. „Jo, to jo. Náš tříletý syn si hrál doma nahlas! Neustále běhal a křičel. To v ústavu vidět nebylo.“

Na každý divný hranici, na policejní stanici, hrál jsem jenom rock and roll for youuuu…

Vyprávíš mi, o kolik jednodušší pro tebe byla péče o mladšího syna, a mě jen napadá, že opravdu nic není černobílé. Každý z nás si nese do života výbavu, o které vůbec nic nevíme. A jaká asi traumata si přináší ti, kteří jako první věc na světě zažijí samotu a absťák! „Když nám kluky nabízeli, četli nám jejich spis. Takže já vím jména jejich biologických matek. V dnešní době si je můžu najít na Facebooku… Vím, že maminka toho staršího žije v Praze a když byla těhotná, žila někde jako bezdomovkyně. Brala nějaký tvrdý drogy. Syn se ale narodil s apgar skore 9-10-10, takže jako úplně zdravé miminko. Jen se silnými abstinenčními příznaky v následujících dnech – to byl u skvělých pěstounů, kteří ho z toho dostali.“ Jsi přesvědčená o tom, že i problémy, které chlapec dodnes má a které musíte řešit, pramení z jeho genetické výbavy a z traumat, které zažil ještě v bříšku a těsně po porodu… „Na druhou stranu druhý syn je od maminky, která žije nedaleko od nás. Nikdo v našem okolí to samozřejmě neví, ona ho dala k adopci. Drogy tam myslím nebyly. Vím, že žije s partnerem a mají další děti – jedno jim odebrali sociální pracovníci, druhé dali také k adopci. Když víš, z jakého prostředí ty děti pocházejí, napadá tě spousta souvislostí s tím, jak se vyvíjejí a chovají… “

Napravo nalevo, nebudu mít klid… Dala mi najevo, že mě nechce mít…

„Jasně že je lepší, když dítě vyrůstá od malinka v rodině. Já to vidím na těch fotkách, co máme – staršímu synovi pěstouni vedli deníček, fotili ho na výletech a při všech aktivitách. Mladší syn dostal z ústavu jen pár fotek, abychom věděli, jak vypadal… Ten spoustu věcí doháněl až u nás.“ Dneska máte obě děti osvojené a na budoucnost se snažíš příliš nemyslet. Děti vědí, že nevyrostly u Tebe v bříšku. „Je to proto, že jsme z malého města, kde to všichni vědí – nikdo mě tu nikdy neviděl těhotnou. Aby k nám děti měly důvěru, vždycky by měly od nás vědět víc, než ví lidi venku… Když jednou budou chtít hledat svoje mámy, nic s tím neudělám… Budu se snažit jim pomoct. Hlavně v tom, aby se příliš nespálili. A ujistím je, že u nás mají domov…“

A o tomhle to všechno je. Tohle je pro mě ta láska, kterou jsi tenkrát neviděla. Láska totiž málokdy přeskočí v první vteřině, láska nám nespadne do klína. Láska vzniká společnými zážitky. A roste s každým dalším objetím, smíchem, výletem, pohlazením, usínáním v náručí, až jednoho dne zjistíš, že tvoje největší přání je, aby tomu cizímu děcku už nikdy nikdo neublížil. Protože to děcko už není cizí…

S láskou

Míša

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

3 komentáře: “Není máma jako MÁMA”

  1. Erika napsal:

    I když jsem poslechla a přečetla už spoustu rozhovorů s Verunkou, tak tenhle byl ze všech nejkrásnější, nejsilnější a nejotevřenější! Přečetla jsem jej jedním dechem!❤

  2. Ivuška napsal:

    Já taky jsem přečetla o Veroniky Kašákové knížku a bylo to moc smutný příběh a některé byli pěkné napsání . Já vážím toho moc Verunku , že to všechno zvládá a pomáhá lidem a jezdí za všemi dětský domově a vykládá o její příběhu proč byla na DD? A já jsem byla toho moc smutná jak to řekla o mamince 🥺. Verunka je moje největší láska a mám jí moc ráda a obdivuju ♥️♥️, já taky jsem na dětský domově už od malička a jsem ráda , že jsem domově nebo moje rodiče bych doma byla hůř a hůř 🥺🥺. Já sama o tom nevěděla že moje maminka chtěla mě dat pryč do kojenakum . Ani jsem nevěděla že mám sorouzenci zbdestly domově v hranicích , já jsem byla dětský domově v Valašské Meziříčí . Maruško napsala si moc krásné 😱♥️.

  3. Šárka napsal:

    Krásný příběh 💗👍 Držím taky palec tomu klukovi ušatýmu 😃Má to v hlavě srovnaný hezky… bude mu dobře ☺

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *