fbpx
Rodičem na dobu určitou

Rodičem na dobu určitou

Nevěřím na náhody. Proto se musím pousmát, když v přeplněném metru zaslechnu útržky rozhovoru skupinky cestujících. Doléhají ke mně slova. Pěstoun, drogově závislé maminky, opuštěné děti, dětský domov.
Zastávky míjí jedna za druhou a mně se hlavou honí myšlenky.
Mířím na rozhovor s Martinou, pěstounkou na přechodnou dobu. Jejich svěřenci jsou děti (ve věku několika měsíců až po náctileté), které musí být z různých důvodů odebrány z biologické rodiny. Než ale soud rozhodne o jejich dalším osudu, může to trvat měsíce. Martina a ostatní krátkodobí pěstouni tak otevírají dveře svých domovů, aby do péče přijali neznámé vystrašené dítě, kterému se najednou obrátil život vzhůru nohama a víc, než cokoliv jiného potřebuje bezpečí a milující náruč. V té může v případě krátkodobých pěstounů zůstat nejdéle rok.

Budějovická. Kačerov. Roztyly. Chodov.

Dav mě vynese k jezdícím schodům obchodního centra. Schůzku máme v kavárně v posledním patře. Už na mě čekají – Martina, kočárek, uvnitř chlapeček a vedle jeho biologická máma.

Zatím co si budeme povídat, v přilehlém dětském koutku si bude s osmiměsíčním Čestmírem hrát jeho skutečná matka, která péči o něj kdysi nezvládla, soud jí syna odebral a dočasně ho svěřil pěstounce Martině. Protože se rozhodla bojovat o novou šanci, všichni tři se potkávají dvakrát týdně na takzvaných kontaktech a máma se znovu učí být mámou.

„Co se vám honí hlavou, když je spolu vidíte?“ položím první otázku, protože si všimnu, že Martině čas od času zaletí pohled směrem ke kočárku.

„Cítím strach, jak to zvládne. Při kontaktech se jí snažím ukazovat základní péči, přebalování nebo krmení. Kdyby soud rozhodl, že se Čestmír k mamince vrátí, v předávacím procesu bych ji toho učila ještě víc.

Ptám se, možná trochu naivně, jestli se v ní nepere také nějaký mateřský instinkt a touha mít svého svěřence u sebe. Martina odpoví rozhodným zavrtěním hlavou. „Vím, že je u mě na přechodnou dobu a budu vděčná, když se jeho situace vyřeší a nebude muset jít do ústavní péče, protože o deprivaci dětí z ústavů už bylo napsáno mnoho.“

Zajímá mě, jestli jsou kontakty s biologickými rodiči nebo příbuznými povinné, nebo se s dětmi setkávají, protože sami chtějí. „Impulz přijde ze strany rodičů nebo třeba prarodičů. Ve chvíli, kdy je dítě odebráno, OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.) se snaží kontaktovat někoho z příbuzných, jestli by bylo možné dítě časem předat do jejich péče. Často potřebují čas, aby si rozmysleli, jestli to zvládnou. Děti můžou být malé, najednou zavolá úředník a řekne, že mají vaše vnouče. Domluvíme se s nimi a oni si sami nastaví, jestli a jak často mají o kontakty zájem,“ vysvětluje Martina postup. Dodává, že když se má dítě vracet do biologické rodiny, potkávají se všichni intenzivněji.

Čestmír s mámou se vídají se od začátku, nejdřív méně často, teď dvakrát týdně. „Nejdřív hodně těžce přijímala to, když jsem ji něco chtěla naučit. V porodnici jí řekli, že se má dítěti držet hlavička a po jídle mu poklepávat na záda. Teď to dělá i když je mu osm měsíců, protože ona přece ví, jak o syna pečovat. Takže na něj bude klepat snad do patnácti let. Nevím, jestli to zvládne. Ale od toho nejsem já, abych to posuzovala, rozhodne soud,“

Není dítě jako dítě

Čestmír je třetí dítě, které má Martina do přechodné pěstounské péče svěřené. Předtím se starala o šestiletou Adélku a tříletého Borise, který s ní zůstal nejdelší možnou dobu, celý rok. Kromě těch pěstounských ale Martina vychovala také tři vlastní děti, dnes jsou všechny dospělé.

„Je to úplně jiný pocit,“ odpoví, když se jí ptám na porovnání biologického mateřství a krátkodobého pěstounství. „Řekla bych, že cítím paradoxně mnohem větší zodpovědnost. Moje vlastní děti tak nějak plynule vyrůstaly a věci, které s nimi přicházely, jsem řešila postupně. Tady najednou zazvoní telefon: máme pro vás dítě, je potřeba se o něj postarat. Neznáte jeho minulost, chování, ale máte zodpovědnost za něj a za to, jak všechno bude dál probíhat. Často třeba doháníme lékaře, které to dítě v prvních měsících nebo letech života vůbec nemělo. Máme kolikrát jen týdny na to, abychom všechno oběhali, aby budoucí pečovatelé měli veškeré informace. Takže je to jiné, s vlastními dětmi to není tak hektické, tady jsme hozeni do situace a je ji potřeba hned řešit.“ Pěstouni totiž dopředu nikdy neví, jak dlouho u nich konkrétní dítko zůstane, vše záleží na konkrétním případu a rychlosti soudního procesu.

U našeho stolu se objeví maminka s Čestmírem v náručí. „My máme škytavku,“ obrátí na Martinu lehce vystrašený pohled.
„Zkus mu dát přesnídávku,“ radí pěstounka.
„Tu nemusím ohřívat, že?“
„Nemusíš, dneska je ovocná. Jenom to otevři.“
Když odchází, Martina se zasměje a vysvětlí mi, že nikdy nepochopila, proč matky používají množné číslo, když mluví o svých dětech. „Ještě vtipnější je to u majitelů psů, věta „my háráme“ je opravdu hrozná.“

Maminka posadí chlapečka do kočárku a po lžičkách ho krmí přesnídávkou.

Rozpláclá žabička

„Čestmíra jsem převzala hodně zaostalého. Ve svých čtyřech měsících jenom ležel a díval se nahoru. Protože neměl žádnou postýlku, s mámou bydleli po ubytovnách a azylových domech, v podstatě vyrůstal v kočárku. Ty se dnes vyrábí takové uzoučké, maličké, a protože bylo chladno, byl ještě zabalený v dece, tudíž neměl absolutně žádnou motivaci se někam otáčet. Nad sebou měl pověšenou jednu hračku, na kterou se díval. Když jsem ho převzala a dali jsme ho poprvé na bříško, tak si položil hlavu a neuměl ji ani zvednout – naše pediatrička konstatovala, že předvedl rozpláclou žabičku. Děti ve čtyřech měsících běžně ukázkově pasou koníčky. Nemusí se s nimi přímo cvičit, ale v normálním prostředí se přirozeně otáčí za zvuky, tohle on neměl. Nevěděli jsme, jestli je to jenom tak obrovské zanedbání, nebo tam je nějaké neurologické postižení. Začali jsme aktivně cvičit, docházet na rehabilitace a do vířivky. Po čtyřech měsících dohnal svoje vrstevníky, i když byl nedonošený. Což je úžasné, protože ať už přejde zpět do péče maminky nebo náhradních rodičů, tak budou vědět, že je zdravotně v pořádku.“

Podívám se směrem ke kočárku a nemůžu se nezeptat: „Když se k vám dostane takhle zanedbané dítě, nekladete rodičům za vinu, že se nedokázali postarat?“

„Vůbec. Každý případ je jiný a nemůžu do toho zatáhnout nějakou zlobu. Člověka to mrzí a přemýšlí, jestli šlo rodičům nějak pomoct. Jestli ta péče byla nedostatečná proto, že si opravdu nevěděli rady, často sami pochází z dětských domovů. Nebo jestli jde o děti, které byly v rodině zneužívané, případně týrané jako Adélka. Nebo Boris, který žil s drogově závislou maminkou na ulici. Tři roky v profesi krátkodobého pěstouna mi v mnohém změnily pohled. Dřív jsem si říkala, že závislí lidé patří na okraj společnosti, teď to beru úplně jinak. Oni jsou nemocní a potřebují pomoc. Někteří se z toho dostanou, když dostanou vhodnou motivaci, což může být právě odebrání dítěte. Rychle pochopí, že tudy cesta nevede, s úřady spolupracují a dostanou se z toho. Někdy bohužel ne. Ale rozhodně to rodičům nekladu za vinu, spíš přemýšlím, jestli nešlo rodině pomoct terénně, aby tam dítě mohlo zůstat.“

„Je dobré i navzdory selhání dítě zkoušet vracet zpátky do biologické rodiny, pokud jednou selhala?“ zajímá mě Martinin pohled.

„Určitě, pokud selhala jednorázově, rodiče mají třeba finanční potíže, neví, kam se obrátit pro dávky, nebo zkrátka potřebují pomoc. Ale neplatí to u týrání. V těch případech jsem pro to, aby bylo dítě odebráno a už se zpátky nikdy nevrátilo, leda do rozšířené rodiny, třeba k prarodičům.“

„Tam už je podle vás náprava málo pravděpodobná?“ ptám se a Martina odpovídá rozhodně: „Adélka byla čtyřikrát odebrána pro týrání biologickou rodinou a myslím si, že se tam opravdu neměla nikdy vracet.“

Ledová sprcha

K Adélce, prvnímu „pěstouňátku“ (jak Martina svěřeným dětem říká) se vyprávění stáčí často. Přišla k ní na jaře, poté co byla střídavě odebírána z rodiny a umisťována do kojeneckého ústavu, k jiné přechodné pěstounce a nakonec i do dětského domova. Po čtvrtém selhání biologické rodiny našla domov u Martiny a zůstala šest měsíců, potom ji převzala dlouhodobá pěstounka, kde je holčička dodnes.  Na začátku byl telefonát, šestileté děvčátko, které přišlo do školy s lehkým otřesem mozku. Dovezeme vám ji, buďte doma.

„Informací, které dostáváme, je většinou hrozně málo, což to komplikuje. V případě Adélky vím, že jsem na začátku udělala pár chyb. Třeba jsem ji vzala do sklepa vybrat si z krabice oblečení – nevěděla jsem, že holčičku týrali mimo jiné tím, že ji do sklepa zavírali, takže taková situace ji přiměla postavit se do pozoru a čekat, co se bude dít. Podobné to bylo u umývání, doma ji totiž sprchovali ledovou vodou. Nesměli jsme na ni zvýšit hlas, protože doma toho křiku zažila hrozně moc. Byl v ní strach a pocit, že já jsem ta, která jí chce ublížit. Ty děti jsou tolik zrazené od lidí, kterým důvěřovali, že se bojí navázat na někoho dalšího. A my je potřebujeme naučit, že každý dospělý není nebezpečný, každý je nechce zranit. V tomhle je výchova starších dětí hodně komplikovaná.“

Martina ale vysvětluje, že malá miminka zase přicházejí hodně zanedbaná, pokud se k přechodným pěstounům dostanou z ústavní péče, nejsou zase dostatečně rozvíjená. „Ty sestry tam dělají maximum, ale jsou to zkrátka jedny ruce na šest dětí. U nás doma jsou jedny ruce, jedno dítě.“

Napadá mě, že jsem se vlastně ještě neptala, jak ji pěstounské děti oslovují. „Teto, vždycky teto,“ odpovídá. „Jak to bude u Čestmírka nevím, děti když žvatlají, tak mají někdy potřebu to slovo „máma“ říkat. Ale není problém ho nenásilně a nenápadně převádět na tetu, jako jsem to dělala u ostatních. Vím, že u mě pěstouňátko nezůstane, že ho jednou předám, navíc nějakou rodinu dřív mělo, takže se mi s tetou pracuje snáz. A hezky se dá se navázat povídáním o tom, že jedna maminka tady kdysi byla, nebo že se pro něj hledá ta náhradní,“ vysvětluje a já tuším, že se náš rozhovor stáčí k jednomu z citlivých témat – odevzdávání dětí do nových rodin, o kterém si můžete přečíst v pokračování článku nazvaném Odcházení.

Znovu přichází maminka: „My se omlouváme, jdeme se přebalit. Jsme pokakaní.

Vidím, jak Martině přeběhne letmý úsměv po tváři.


V celém článku byly použity fiktivní jména, především kvůli ochraně dětí. Pokud byste se chtěli dozvědět víc o Adélce, Boriskovi nebo Čestmírovi, pěstounka jejich příběhy zveřejňuje na svém FB hledejte profil Martina Blažíková.

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

2 komentáře: “Rodičem na dobu určitou”

  1. Adopce do naha napsal:

    Moc děkuji za zajímavý rozhovor. Mám tam jeden problém..to že mezi dětmi z ústavu a od přechodných pěstounů je velký rozdíl není žádný mítus! A to, že zatím pokud jsou děti malé není rozdíl moc vidět neznamená, že se časem neprojeví. Porucha citového připoutání, která se dá čekat u dětí v ústavu je věc která na první pohled není vidět, ani na ten druhý a milující máma ho kolikrát přehlédne úplně..nechce ho vidět. Vždyť její dítě je dokonalé..milované..To jen, že chápu proč se to děje. Ale opravdu bych ráda, aby se vědělo že je velký rozdíl pokud je dítě od narození v rodině nebo v ústavu!

    • Míša Záleská napsal:

      Dobrý den, děkuji za komentář! Mýtus je v tomhle případě asi silné slovo – zaujalo mě ale, jak individuální to vnímaní vlastně je… A i jsme o tom s maminkou mluvily – že kdyby situace dětí byla opačná, mělo by to ně daleko větší dopad. Děťátko s drogovou zkušeností a abstinenčními příznaky by v ústavu určitě utrpělo daleko víc, než to „klidné“ a zdravé… Souhlasím s vámi, že je to velký rozdíl a byla bych moc ráda, kdyby mohly všechny děti vyrůstat v rodině. Míša

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *