fbpx
V děcáku chybí respekt a důvěra.

V děcáku chybí respekt a důvěra.

Rozhovor s Hankou Ludvíkovou Muchovou, autorkou časosběrného dokumentu Sbohem děcáku, která se s dětmi z domova zná víc než 10 let. Natočila s nimi dokument jako svoji absolventskou práci na FAMU a poté celovečerní film, kde děti sledovala po dobu 4 let v období po opuštění dětského domova.

Jak vás napadlo točit dokument o odchodu dětí z dětského domova?

Já jsem v tom domově původně učila angličtinu, měla jsem to jako brigádu, to těm dětem z filmu bylo asi 12 let. Hráli jsme si i s kamerou a oni točili svoje filmečky v angličtině. Pak na FAMU jsem o tom psala teoretickou práci – takový arteterapetutický výzkum. No a pak mě vedoucí té práce Vít Janeček popostrčil k tomu, ať natočím dokument. No a pak to pokračovalo, až z toho vlastně vznikl časosběrný dokument.

Jak moc náročné to natáčení bylo a je už definitivně ukončené?

To nevím, možná ne… Já jsem s nimi pořád v kontaktu. A i bych ráda za čas natáčela dál, ale to by záleželo hlavně na nich, jestli by s tím souhlasili. Ale náročný to bylo hodně! Hlavně na moje nervy… (směje se) To vám nejdřív neberou telefon – pokud teda zrovna nějaký mají, když ho vezmou, tak nepřijdou na domluvené natáčení… A když přijdou, tak se řeší úplně něco jiného, než co jsme si domluvili – no bylo to těžký.

Co jste cítila, když jste přišla do dětského domova úplně poprvé?

No na jednu stranu šok, ale zároveň to byl silně pozitivní zážitek! Ty děti byly úžasný, bezprostřední, úplně mě to vtáhlo a byla jsem nadšená, že s nima můžu pracovat. Jasně, že mi jich bylo i líto – jedna holčička chtěla, abych si ji adoptovala, to se vám běžně nestává… Byly tam i malý třeba pětiletý děti – to na mě všechny skočily a chtěly se mazlit, držet za ruce…

Vy jste pracovala s dětmi staršími a film je o hledání sebe sama a svého místa ve světě po opuštění dětského domova. Jak se na to vaši protagonisté připravovali?

Já mám pocit, že nijak zvlášť! Oni v domově žijou ze dne na den. Nic neřešili, měli svoje náctileté růžové sny, iluze a těšili se na svobodu. A pak když šli ven, tak koukali! Nebyli na realitu vůbec připravení, to je v tom filmu myslím vidět. Moji protagonisté odešli z děcáku celkem brzy, u všech to bylo vlastně z nějakého emotivního důvodu. Nebylo to promyšlené rozhodnutí. V 18 letech už je tam nikdo nemůže držet, takže odejdou ze dne na den. Třeba se zamilují a jdou k tomu partnerovi, nebo se v domově s někým pohádají, naštvou a nepřemýšlí, co bude dál…

Co jste na nich vnímala jako největší proměnu po odchodu z dětského domova?

V domově byli uvolnění, naivní, samá sranda, hraví, prostě bezstarostní… A pak najednou byli v průseru, no… To byl hodně velkej zvrat. Taky jejich ochota dál natáčet byla mnohem menší, protože najednou by bylo vidět, že dělají chyby. V tu chvíli mi jich bylo hrozně líto a bylo fakt těžký je sledovat.

Co je pak pro ně nejtěžší? V čem vidíte vy osobně největší problém?

Víte, oni nemají vůbec žádnou záchrannou síť. Tomu se říká sociální síť vazeb, kdy každý z nás má nějaké zázemí – rodiče, sourozence, kamarády, zkrátka lidi, na které se můžete obrátit v případě nouze. Oni nemají nic! Jsou na všechno strašně sami – to mi přijde vlastně nejhorší, jak moc jsou osamělí. A neustále si vytváří vazby k novým lidem – nová přítelkyně, osudová láska, zklamání a znova… A když jsou v průšvihu, tak jim nikdo nepomůže.

No a druhá věc je, že jsou prostě strašně nezkušení. Oni neznají nic z praktického života… Nevědí, že si musí opravdu všechno koupit – i toaletní papír! Nevědí, že musí platit zdravotní pojištění, vznikají jim dluhy a už se vezou…

Čím to podle vás je? Jak je možné, že se v domově nenaučí, že je potřeba chodit do práce, plnit své povinnosti a věci si kupovat?

Tam je několik problémů. Jednak dokud jsou v domově, tak nemají za svůj život v podstatě téměř žádnou zodpovědnost… Dostanou najíst, mají kde spát a víc neřeší. I kdyby jim někdo vyprávěl o povinnostech, které jako dospělí budou mít, oni to vypouští. Tady a teď – to je jejich realita, kterou žijí. Oni ty povinnosti zkrátka nemají zažité. Oni nevidí jako my, že táta musí každé ráno do práce, aby vydělal peníze. Že ho to stojí spoustu úsilí, že se musí snažit, co všechno musí vyřídit… Oni tohle nezažívají, nemají žádné dospělé vzory. My si vlastně vůbec neumíme představit, o co všechno jsou ochuzení, bereme to jako samozřejmost.

Jaké vztahy tedy mají k vychovatelům?

To je strašně individuální, ale řekla bych, že tam ve většině případů chybí důvěra. Ze strany dětí je to o povinnosti vůči těm dospělým – poslouchají je, aby nedostaly trest. Není to vztah založený na respektu. Hodně mi tam chyběla taková ta emoční blízkost. Ty děti vlastně nejsou vůbec navázané na jednu dospělou osobu – a to když si nezažijete v dětství, tak už se to pak těžko buduje, odborně se tomu říká porucha attachmentu. Tam je osm dětí na skupině, na nějaké vztahy tam není moc prostor… Navíc spousta dětí tam přišla po nějakém traumatu v rodině, takže by potřebovaly tím spíš speciální péči – ale jeden člověk nemá šanci tohle všechno obsáhnout.

A jak jste tohle vnímala ze strany vychovatelů?

Mně tam hodně chyběl takový ten modernější respektující a milující přístup k dětem. Aby si zažily, že mají právo dělat chyby, že jsou ve věku, kdy ještě můžou selhávat. Kdy se teprve učí životu. A že je bude mít někdo i přesto rád. Tam to bohužel fungovalo tak – uděláš chybu, strhneme ti bod, nebo zakážeme televizi… Ty děti neměly prostor zažívat si důsledky vlastních chyb. Nějakou reflexi. Hodně mi tam chyběla ta emoční blízkost. Důvěra v lidi okolo sebe.

Jsou třeba vychovatelé z domovů nějak dál vzděláváni? Přece jenom doba pokročila do 21. století…

No jestli mám být upřímná, tak si myslím, že ne… Tam neexistuje žádná supervize, následné vzdělávání a tak dál. Ale na druhou stranu i oni by si zasloužili třeba psychoterapeutickou péči, ta práce je prostě náročná.

Jak moc jste vy sama zasahovala svým protagonistům do života?

Tohle bylo strašně těžký! Ale musím se přiznat, že jsem zasahovala hodně. Ale to bylo i tím, že jsme se znali už dlouho a oni když byli v průšvihu, nebo něco potřebovali, tak volali mně. Zas je to o tom, že nemají nikoho, komu věří, že jim pomůže, nemají tu záchrannou síť… Já jsem jim pořád radila, pomáhala a bylo to pro mě hodně vyčerpávající.

K té záchranné ti – jak vnímáte vztahy dětí z dětského domova k biologické rodině?

To podle mě hodně záleží na tom, jestli děti mají i v domově možnost se se svojí biologickou rodinou stýkat. To bylo vidět i ve filmu – dítě bylo týrané, odebrané a svoji rodinu vůbec nevídalo, to ale vedlo k tomu, že si ji časem začalo idealizovat. Motají se pak ve vlastních vzpomínkách a překrucují si realitu.

Na druhou stranu, když má dítě možnost jezdit k rodině třeba občas na víkendy a vidět skutečnost takovou, jaká je (že chybí peníze, podmínky v jakých se žije…), tak tyhle sklony nemá. A může to fungovat i jako negativní motivace do budoucna – nechtějí, aby jejich děti jednou zažívaly to samé, co oni.

Proč jako záchranná síť nefungují vazby na kamarády z dětského domova? Přece jenom jsou to lidi, se kterými strávili v podstatě celý svůj život, neměli by největší důvěru mít právě k nim?

Ano, v domově jsou to kamarádi, ty vztahy jsou silný, ale zase jen v tu chvíli. Po odchodu z domova mají potom tolik problémů sami se sebou, že už na to nemají asi kapacitu – pečovat ještě o vztahy. I o přátelské vztahy se musí pečovat… Ale všechno se to odvíjí od toho, že nezažili pevnou vazbu k rodičům, tak vlastně neumí vytvořit ani k těm kamarádům. Jsou prostě takoví emočně labilnější, nevyrovnaní… Na druhou stranu znám i mladý pár, který se poznal v děcáku a doteď jsou spolu a mají svojí rodinu. Takže je to taky individuální.

Co by podle vás bylo nejlepším řešením pro děti vyrůstající v domovech? Co by jim cestu do samostatného života nejvíc usnadnilo?

Podle mě je naprosto zásadní, že těm dětem chybí jedna stabilní osoba, která by je provedla dospíváním a které by mohly důvěřovat. Oni mají tety v domovech, ředitele, a pak sociální pracovnice, které ani moc neznají, neví, že se na ně mohou obrátit. Navíc k těm spadají jen do 18 let a pak je vystřídá sociální kurátor, který by jim měl pomáhat, ale to ty děti ani nevědí – a navíc pro ně je to další člověk za přepážkou, oni se stydí za ním jít s problémem… Moc se mi líbí projekt patronů! Snaha, aby každé dítě mělo svého dobrovolníka, který by mu pomáhal, byl na telefonu, radil. To by podle mě vyřešilo hodně problémů, ale kdyby to bylo systematické a celoplošné, aby svého patrona mohly mít všechny děti.

Tím se dostáváme k dalšímu problému a to, jak se dívá stát na následnou péči o děti z dětských domovů? Fungují tady nějaká podpůrná opatření?

Dneska to všechno visí na neziskovkách. A to je špatně. Protože oni tu následnou péči opravdu potřebují všichni! Ne jenom děti ve Středočeském kraji, nebo ti, kterým to ředitelé řeknou a zaplatí… Chybí tu komplexní, ucelená, systematická péče ze strany státu.

Mají o ni děti zájem? Z filmu jsem měla pocit, že už se hlavně těší, až jim přestanou lidi říkat, co mají dělat.

Jasně, oni nechtějí, aby jim nikdo autoritativní mluvil do života – to ale nechce nikdo. Ani já ne. Ano, pro ně je to juchůůů, odcházíme, konečně svoboda, a je to pochopitelný. Chtějí konečně dělat svoje vlastní rozhodnutí. A to je v pořádku – myslím ale, že na to by mohli dostávat větší prostor už v domově…

Na druhou stranu, kdyby měli možnost být v kontaktu s někým, kdo s nimi bude mluvit partnersky, s pochopením, nechá je dělat chyby a neodsoudí je, nebude je trestat, tak by o to zájem měli. Vždyť kdy jindy by měli tuhle šanci dostat. Oni jsou v 18 letech hození do života s plnou trestněprávní zodpovědností, ale neměli k tomu žádnou zkušební dobu…

A co byste řekla na „příklady dobré praxe“ – kdyby děti, které vyrostly v domovech mohly vyprávět svůj příběh, mluvit o svých zkušenostech, problémech a jak to všechno překonali – fungovalo by to?

To by bylo super! Jednak ty děti by takového člověka víc vnímaly, víc by věřily někomu, kdo si tím sám prošel a zažil to, co oni. Ale na druhou stranu i tomu staršímu by to hodně posílilo sebevědomí, kdyby měl možnost se vrátit a mluvit o tom, co dokázal, na co byl a nebyl připravenej a jak to překonal…

Je podle vás reálné, aby se dětské domovy úplně zrušily?

Ono by stačilo by, kdyby se transformovaly. Kdyby se jasně definovalo, kde je problém a čeho je potřeba docílit. Zrušit se to podle mě nedá – ale změnit jo! Aby byly co nejmenší dětské skupinky, a aby každý měl svého člověka (třeba na telefonu, ale jednu osobu, které bude důvěřovat). A k tomu co nejvíc podporovat pěstounskou péči a adopci, aby ty děti měly šanci vyrůstat v opravdové rodině. Někde, kde by dospělí jen nepracovali, ale dělali to srdcem. Snažit se budovat vztahy, to je pro jejich budoucnost to podstatný! Je důležitý mít vnitřní zapálení, důvěru v sama sebe, motivaci do života – ale to těžko vybudujete, když máte výchovu postavenou na bodových sankcích…

Hanko, já vám moc děkuju za rozhovor!

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *