fbpx
Nedoceněná, nemilovaná, špatná, hloupá?

Nedoceněná, nemilovaná, špatná, hloupá?

Ačkoli si modelka Veronika Kašáková už jako dítě vysnila, že bude známá (a známou se stala), za jejím úsměvem, který známe z fotek v médiích, nebo z titulní strany její knihy Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola, se schovává spousta pochybností. Na první pohled vidět nejsou. Jen když s ní mluvíte, říkáte se, že bojuje se sakramentsky nebezpečnými démony.

Při čtení vaší knihy mě zarazilo, že máte vzpomínky už z doby, kdy vám byly dva tři roky…

Než jsem začala psát, podstoupila jsem spoustu terapií, meditací, regresí, kineziologii, kdy třeba obraz popsaný v knize může být smyšlený, pravdou jsou emoce, pocity, které jsou největší skutečností dítěte. Jen byly vyvolány nějakou technikou.

Proč jste se rozhodla to všechno podstoupit, když jste musela tušit, že to nepřinese vždycky jen to hezké…

V sedmnácti letech jsem měla to štěstí a potkala člověka, který se zabýval alternativní medicínou, nepřistupoval ke mně jako doktor, ale jako přítel. Helena ze mě přirozeně tahala i ty démony. Byla jsem překvapená, jak mě minulost ovlivňuje v přítomnosti. 

Konkrétně?

Na začátku jsme řešily mého kluka. Byla jsem velmi nešťastná, protože jsem o sobě hodně pochybovala a ve vztahu jsem byla spíš obětí. Přes kluka jsme se dostávaly k prapůvodu, k zárodkům toho, kdy na sebe Veronika přijala program nedoceněné, nemilované holky, které začala používat ve všech vztazích. A používá stále, protože uvěřila, že není milovaná, že je nechtěná, a že proto ji odložili do dětského domova. Tuhle energii jsem vyzařovala nejen směrem k mužům, ale kdekoli – ve škole, v práci. Když jsem začala studovat pedagogiku a psychologii, začala jsme se víc hrabat v duších. I v té svojí. 

Na co jste přišla? Co jste odkryla?

Spíš odkrývám pořád.Odpověď na tuhle otázku nikdy nebude stejná. Stále rostu, vzdělávám se, přicházejí nové poznatky. Naposledy jsem podstoupila konstelace, kde jsem se našla vbříšku, v okamžiku, kdy ještě ani moje maminka nevěděla, že mě čeká. A ani ten zárodek necítil, že se na něj maminka těší, že bude vítaný. Ostatně nebyla jsem plánovaná.  A jak je dítě čisté, nepopsané plátno, houba, která nasává vše kolem, já se narodila do nefungujícího vztahu, který zanedlouho skončil. Moje autentičnost, pravda Veroniky zmizela narozením – právě pod dekou viny. A až teď, ve svých třiceti letech, si připadám nejblíž u sebe, přestože jsem pořád strašně daleko a nevím, kým jsem.

Je zvláštní, že o sobě mluvíte jako o dvou osobách…

Snažím se pochopit dospělou Veroniku na základě toho, kým byla v dětství. Jsem přesvědčená, a já sama jsem toho důkazem, že to, co jsme byli, jsme a budeme, jsou naše tři rozdílné podstaty. Příběh mojí malé holčičky je najednou strašně vzdálený, i když o něm sama vyprávím dalším dětem v dětských domovech. Skorojako minulý život. Nicméně pokud se dostanu do nějaké temné uličky, a že život takové chvíle přináší, zase je mi ta Veronika nesmírně blízko. Pak přemýšlím, proč se tak chovám, a vím, že to není ta dospělá žena, ale že ve mně křičí vnitřní dítě: „Haló, haló, potřebuju pozornost, pořád si připadám hrozná.“ Odděluji to, kým jsem teď, racionálně a logicky si uvědomuji, že bych o sobě nemusela pochybovat, že by se mi nemuselo chtít plakat. A pak zase ten afekt přejde… Podle kinezilogie když se dostáváme do emočně podobné situace jako z dětství, v prvotním ataku se vypíná část mozku patřící přítomnosti a chováme se právě na základě prapůvodních programů z dětství. Proto bych chtěla uzdravit Veroniku z dětství, aby mi už nedělala neplechu tady a teď.

Jak bolestný je ten uzdravovací proces?

Není ani tak bolestný, jako musí být trpělivý. 

A jak velké je dilema, jestli chtít zjistit, nebo nechtít vědět, dělat, že se něco nikdy nestalo?

V jednom okamžiku svého života, tak pět let zpátky, když jsem seděla v bytě s odpojenou elektrikou, vyteklou ledničkou a o svíčkách, jsem změnila přístup. Do té doby jsem měla tendenci hledat viníky, měla jsem natažený ukazováček a říkala „ty můžeš za to a ty za to“. Nejdřív to byla máma, táta, pak moji kluci. Všechny jsem soudila a lynčovala. A náhle jsem si uvědomila, že se změnil čas, změnily se okolnosti, změnili se lidé kolem mě, jenže já se sakra cítím pořád stejně: Nedoceněná, nemilovaná, špatná, hloupá. A tak jsem ten prst otočila směrem k sobě. Nahlídla jsem, že žiju ve smyčce, jako bych chodila pořád na jednu a tu samou zkoušku, ze které pořád propadám. A zatoužila jsem se pohrabat v minulosti, abych změnila současnost. Na cestě k uzdarvení jádra malé Verunky scházím dennodenně několikrát, objevují se myšlenky, že jsem k ničemu. A v tu chvíli nasadím kamarádský přístup a řeknu si: „Dobrý, Veru, dáme to znova. Vrátíme se na cestu.“

Na začátku hrabání se v traumatech už byla Helena?

S Helenkou to začalo. Ale i tety v domově byly hodné a říkávaly, že mi to sluší, že mě mají rády. Podle mého názoru ale zrovna tohle děti v dětských domovech z devadesáti pěti procent tetám nevěří, protože jsou to tety mající svoje děti, svoje rodiny, a podobně povzbudivou větu vyřknou za jediný den xkrát i ostatním. Helenka je nevlastní sestra mé matky – a úplně nevlastní, protože její maminka si vzala mého dědu, když už obě dcery tehdy na světě. Je to módní návrhářka (Helena Bedrnová, pozn. autorky), vzala mě na první focení, když jsem o tom tehdy snila, byla pro mě modla, vzor, moje náboženství, víra. Do té doby jsem se modlila k Bohu, hledala jsem únik k někomu, kdo nesoudí, naučila jsem se Otčenáš. A pak přišla Helí, jako by byla poslem. Vždycky jsem si přála takovou mámu. Její slova mi lichotila, a byla to ona, kdo mi jako první řekl, že nemůžu za to, že jsem skončila v dětském domově.  

Jaká byla první konstelace? 

Byla s mým tatínkem. A velmi zajímavé bylo zjištění, že spíš odmítám já jeho, než on mě. Měl ke mně nakročeno a já se schoulila, aby se ke mně nemohl přiblížit. Cítila jsem z něj obrovský strach. Vůbec jsem neznala mužské objetí, bála jsem se. Táta byl a je tvrďák, nedává najevo emoce. Nerozumím mu. Nadosmrti si budu pamatovat jeho větu: „Já na tebe křičím, protože tě mám rád.“ Teď už se snažím to odlehčit, ať nekřičí a myslí trochu na sebe, že mu při tom naskakuje na čele žíla… Jestli jste viděli film Trollové, já jsem Poppy a on Větvík.

Musím přiznat, že zní dost zvláštně, že o rodičích mluvíte ve zdrobnělině jako o mamince a tatínkovi…

I to je součást práce na odpuštění. Táta mi je blíž, když řekl, že přijede, přijel. Vystupoval v mém dětství pravidelně. Najednou nám stárne a je mi líto, že nedokáže přijmout, že je potřeba odpustit nejen mámě, ale i sobě, že pochybil. 

Omluvil se vám?

Že by řekl „Promiň“? To ne. Když se mě při soutěži Miss, nebo pak po napsání knihy, média ptala na dětství a život v dětském domově, měl potřebu volat a vysvětlovat. Tehdy mi přišlo zvláštní, že se o tom chce najednou bavit, když dvacet čtyři let o mámě nemluvil – jako by to byl Voldemort. Bylo znát, že pro něj je tohle téma třináctá komnata, kterou zavřel a nechtěl o ni už nikdy slyšet. Ale my vyrostli a začali jsme mluvit. Tenkrát zčistajasna řekl: „Tak jsem vám asi mohl vybrat jinou máme, ale to byste nebyli tak skvělí!“ A já začala tak strašně brečet, protože mi došlo, že bez nich bychom opravdu takoví nebyli. V knize jsem se snažila najít popsat dětskou emoci poskládanou z vyprávění tet. Dokonce i můj bráška mluví o dětství jinak než já.

V čem se nejvíc lišíte?

On byl celý život, a stále je, vzorňák. Dobře se učil, byl nejstarší v dětském domově, takže byl vzorem pro ty mladší, brzy dospěl, staral se o mě. A byl krásný! A vedle něho já, albín s kruhy pod očima, tichá, špatně se učící, zlobivá, chodící občas za školu, projevující svůj názor. Dlouho jsem si připadala jako černá ovce rodiny. Když Kája odešel ve svých patnácti domů k tátovi, mně bylo tehdy třináct a bylo mi líto ne sebe, že zůstávám, ale jeho. Jeho, kterému jsem dovolila odejít k tátovi, kde největší motivací je akorát kritika. Trojka v domově byla „dobrý, aspoň ses snažila“ a trojka u táty? „To je katastrofa!“ Kája celý život rodiče omlouvá a já po něm chci, aby si přiznal, že nás nechali v děcáku a že je to prostě špatně. Určitě v sobě má nějakou negativní emoci!

Už nechce tuhle kapitolu otevírat, protože se bojí?

Má strach si i přečíst mojí knížku. Vždycky říká: „Veru, ale my jsme měli dobré dětství.” „No,ale rodiče se na nás vykašlali, skončili jsme v děcáku, jestli o tom nevíš“ připomínám mu já s tím, že nemusí být pořád jen veselý a mít všechny rád, může být i naštvaný, smutný, poslat rodiče někam…

Co bylo těžší, období s mámou, nebo období v dětském domově?

Když se řekne dětský domov, necítím žádnou negativní emoci. I když byly momenty, kdy jsem byla dost ukřivděná… Kdybych měla mluvit o těžkých chvílích, byly by to ty před dětským domovem a poté. Jen to období před dětským domovem nedokážu racionálně popsat, jako malé dítě totiž žijete jen tady a teď. Možná se to změní, až budu mít jednou sama svoje děti. Bojím se, abych zas nezačala svou mámu nenávidet, až zažiju, uvidím, pocítím, jak bezbranné dítě je. Ve svém nadačním fondu mám dvě dívky – když vypráví o svém dětství, jsem přesvědčená, že v děcáku by jim bylo líp. My jsme sice byly jako děti z rodiny vytrhnuty, ale už jsme nemuseli čelit tomu průseru, ve kterém byla naše rodina. 

Pamatujete si první den v dětském domově?

Jen z vyprávění vychovatelky tety Hanky, která je součástí mého života a velkou hrdinkou. Prý jsem plakala. Domnívám se, že jsem byla velmi vyčerpaná z věčného stěhování. A v domově konečně nastal režim, který podle mě dítě potřebuje, protože ví, že teď se půjde vykoupat, spát, najíst, koukat na pohádku… Vlastně jsem měla pocit, že tam patřím. Ráda tam pořád jezdím.

Jak moc dítě řeší, proč se to stalo? Jak moc se střídají zlost a lítost?

Řeším to stále. Zlost ani lístost ale už necítím. Pamatuji si, jak jsem až do osmých narozenin čekala, až máma přijede. Slíbila mi přece, že přijede na moje narozeniny. Čekala jsem ve vestibulu, odmítala jsem si jít hrát… A ona jen druhý den poslala dopis a ani se neomluvila. Nic nevysvětlila. Pár dní nato nám, mně a bráchovi, paní ředitelka řekla, že nás dává k adopci. Vlastně jsme ani netušili, co to slovo znamená. Ale cítili jsme, že je něco jinak. Na střední mi tak jednou za dva roky přišel pohled, velmi stručně sepsaný, na jehož konci stálo: „Miluju tě, holčičko.“ Já se jen jemně usmála a pokrčila rameny, že to snad nemyslí vážně. Už jsem si tenkrát zvykla, že normálnější je být bez ní než s ní. Připadalo mi, že musí být smyslů zbavená, jestli si myslí, že jejím slovům uvěřím. Chtěla jsem, aby trpěla jako já. Dodnes vím, že cokoli slíbím, musím to dodržet. 

Jak těžké je odpustit? Odpustit mámě?

Upřímně si myslím, že dělám maximum. Vztah s matkou vás ovlivňuje, ať je kdekoli a ať je jakákoli. Geny, energie, kterou k vám vyslala, když vás nosila devět měsíců v bříšku. I když si myslím, že jsem se vůči mámě už dost vybrečela, pořád se k ní a odpuštění v terapii vracím a znovu lapám po dechu. Těch dvacet pět let bylo delších, než se dá zpracovat za pět let ozdravné cesty. Vím, že jednou můj vztah k mým dětem, bude tohle všechno zrcadlit. Chtěla bych je neudusit láskou a sebe očistit. Neomlouvám máminy činy, chci ji propustit, odpoutat se. Snažím se každý den. Píšu jí dopisy, sprostě jí nadávám, křičím. Potkávám se s ní, povídáme si. Někdy je ale těžké slyšet její příběh.

V jakém je teď stavu?

Dobrém. Kdybyste ji potkali, asi byste neuvěřili, co všechno má za sebou – drogy, bezdomovectví, prostituci, vězení. Na druhé straně ona sama pochází z rodiny, kde máma byla alkoholička, tatínek od nich odešel. 

Možná byste měla odpustit babičce?

Tu jsem ani nepotkala. Před pěti lety zemřela. A když se jí před tím máma ptala, jestli by mě a Kájíka nechtěla vidět, odmítla to, že si nás umí představit. Myslím, že z její strany byla máma nemilovaná a ztracená. A taky vím, že pokud by moje dítě jednou bralo drogy, udělala bych maximum, abych mu byla oporou. Kde byli babička s dědou pro moji mámu!?   

Pro dítě by měli být rodiče oporou, jistotou, někým, komu může věřit. Koho jste měli vy?

Pro mě to byl brácha. A teta Hanka. Vnitřně my děti z dětského domova trpíme tím, že nikam nepatříme. Hodně energie stojí považovat za domov sebe, když není to místo s mámou a tátou. Vím, že nejdřív musím být pro sebe samu výjimečná, aby mě takhle bralo i okolí. Být oporou sama pro sebe je zatraceně těžké a neumí to spousta dospěláků! Měla jsem imaginární vzory, vždycky jsem chtěla zářit, i můj život v showbyznysu je důsledek toho, že jsem velmi prahla po pochvale, obdivu, pozornosti. 

Kdy jste si tohle přiznala?

Letos v lednu. 

Takhle čerstvá záležitost to je?

Obrovská vnitřní transformace, kdy se chystám na měsíc odletět sama se sebou pryč. Načapala jsem se, že přestože jsem dítě z děcáku, vyrůstala jsem v kolektivu a furt se spoléhala na nějakou organizaci, pořád někdo říkal, kam mám jít a kudy. Když to nebyl děcák, byla to Miss, pak zas můj partner. Vždycky se jako klíště na někoho přilepím, sedím mu u nohy věrně jako štěně. Utíkám od vlastního srdce k tomu druhému. A sama sebe jsem dosud nevzala na dovolenou. Jaký jsem tedy společník? Jaká jsem, když se mám spoléhat v cizím prostředí jenom na sebe? Od ledna jsem začala odjíždět na víkendy, kdy jsem věděla, že se už jenom jednou vyspím a budu se ke své droze zase moct vrátit. A teď jedu na celý měsíc!

Kam?

Na Havajské ostrovy učit se jazyk. Je to investice do vzdělání. Jen po podepsání jsem se rozplakala. Jako bych něco opouštěla. Možná tu starou Verču. A možná se právě tam poznám. Sebereflexe a práce psychická je pro duši důležitá jako posilovna, kam chodíte, aby tělo vypadalo dobře. 

Jaké jsou teď dětské domovy?

Různé. V České republice jich je 143. Ve Středočeském kraji jsou skoro jako pětihvězdičkové hotely, takže odmítám jakýkoli materiální dar do Prahy a okolí, ačkoli jsou výjimky jako naslouchátka nebo rovnátka. A nemůžeme se divit, že šest z deseti dětí, které prošly ústavní péčí, končí jako bezdomovci, drogově závislí, nebo zadlužení, když odchází z prostředí přebytku někam, kde nemají takřka nic. Se svým nadačním fondem, jehož vizí je právě podpora dětí v dětských domovech tak, aby mohly žít plnohodnotný život a byly připraveny na překážky v běžném životě po opuštění domova, jsem si dala za cíl objet všechny domovy a mluvit s dětmi. Mluvit i s pedagogy. Zatím jsme zvládli polovinu. 

Je tedy to nejhorší na dětském domově to, co přijde po odchodu z něj?

Pedagogický sbor udělá v danou chvíli maximum. Jenže už kdy Kašáková opouští bránu dětského domova, pedagog přijímá nové dítě, které ulehne na její postel, a už nemá kapacitu, ani prostor se zajímat, co bude s odcházejícím dál. 

Jaký byl váš poslední den v dětském domově?

Ten si pamatuji velice dobře. Balila jsem si věci v tom svém malém pokojíčku, teta mi půjčila kufry, šestnáct let se vešlo do třech zavazadel. Velmi jsem prahla po svobodě bez docházek. Kdo by byl spokojený na jedné velké škole v přírodě trvající šestnáct let! Pamatuji si, že první dny jsem pak byla jako z divokých vajec. 

V čem vás dětský domov udělal silnější?

I když se s nějakou povahou a nějakými vlastnosti člověk narodí, moje odvaha a ambicióznost pramení z dětského domova, z toho, že je vás tam prostě hodně a pokud nejste schopný se o slovo přihlásit, nikdo vás neuslyší. Zároveň mám velmi hezký vztah k přírodě, ke Krušným horám, k turistice, k dětem. Když sloupnu jádro pochybností, jsem hodná a slušná holka.

Sledujte, lajkujte, sharujte 🙂

V děcáku chybí respekt a důvěra.
V děcáku chybí respekt a důvěra.
25. 6. 2019
Meduňka s dobromyslí
Meduňka s dobromyslí
17. 6. 2019
Mili-Teri – Život mladé mámy
Mili-Teri – Život mladé mámy
9. 6. 2019

Jeden komentář: “Nedoceněná, nemilovaná, špatná, hloupá?”

  1. Luc napsal:

    Skvělý článek! Líbí se mi, že je na sobě ochotna duchovně pracovat. A to, jak na konci řekla, že na měsíc odjede pryč mi připomnělo jak jsme já sama odjela pryč na prázdniny.. Abych se naučila spoléhat sama na sebe 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *